Dnes by své dvaaosmdesáté narozeniny oslavil Václav Havel, bývalý disident a pozdější prezident Československé a České republiky. Havel je pro mnohé symbolem Česka jako demokratického a vyspělého státu, podobně jako třeba Tomáš Garrigue Masaryk (a snad do jisté míry i Edvard Beneš).
Pro český národ i stát je do značné míry definující období první republiky. Tehdy poprvé po několika stech letech měli Češi možnost vládnout si sami bez nutnosti brát ohled na to, co si myslí ve Vídni. Zároveň byli v této době v čele státu politici, kteří se o vznik Československa významně zasadili. Úspěšné založení státu s Prahou jako hlavním městem se podařilo i díky účasti Čechů v bojích první světové války.
Podíváme-li se dnes na posledních sto let, nenajdeme jiné historické období, na které by se dalo dívat pozitivně. Sametová revoluce stále není dost daleko na to, abychom ji prohlásili za čistý dějepis a stále existuje mnoho Čechů, kteří rozporují její pozitivní dopad. Období socialismu pak označují pozitivně jen ti nejzatvrzelejší komunisté, dobu protektorátu Čechy a Morava si možná bude chválit fašista přející svým spoluobčanům jen to nejhorší.
První republika je však obdobím čistým. O její vznik se zasloužila odvaha Československého národa a v jejím čele stáli ti nejschopnější politici. Díky tomu bylo Československo dobrem, které nám bylo po takovou dobu odpíráno.
Vědomi si tohoto břemene, Čechoslováci se chovali vždy vzorně a stát o své občany láskyplně pečoval. Až pak se z ničeho nic Němci v pohraničí začali fašizovat. Ne, tak jednoduché, jak se někdy může zdát, to opravdu nebylo.
Ti z nás, pro které historie skončila v deváté třídě ZŠ, se nikdy nedozví kontext této situace a Československo budou vnímat jako oběť, která nikdy neudělala nic špatně, krom toho, že neměla dost zbraní na obranu před sousedy snažícími se ji roztrhat na kousky. Sudetské Němce pak budou vnímat jako zrádné krysy, s nimiž se nám po druhé světové konečně podařilo zatočit. Jak už to tak bývá, ta situace tehdy byla o něco komplikovanější a méně čistá – šlo totiž o politiku.
Pokračování textu „Podíl Československa na Mnichovské dohodě“
Nedávno jsem v Respektu četla úvahu amerického politologa a publicisty Fareeda Zakaria, pravidelného přispěvatele týdeníku. Jeho článek o ohrožení demokracie samotnými demokraty ve mně vyvolal zjištění, že i já sama možná demokracii čas od času ohrožuji.
Pokračování textu „Oligarchismus v české společnosti 2. část“
Rakousko-britský filosof Karl Popper[1] označil v roce 1945 Československo, které vybudoval Masaryk, za jeden z nejlepších a nejvíc demokratických států, které kdy existovaly. Po několika desítkách let pronesl, že Československo „bylo nade všechnu pochybnost nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ Musíme se však zamyslet nad tím, jak vnímal on situaci tehdy a jak ji my vnímáme dnes. A samozřejmě nesmíme vynechat názor samotných obyvatel Československa za první republiky a fakta, která si s výroky liberálního filosofa a vědce trochu protiřečí. Pokračování textu „Oligarchismus v české společnosti 1. část“
Pokud by nějaká neutrální entita, řekněme pro ilustraci mimozemšťan na zemském orbitě, sledovala vývoj lidstva, nejspíš by už spokojeně chroupala popcorn a pochvalovala si, jak napínavé dění se odehrává pod ní. Byla by svědkem rozvoje života, z miniaturních, pouhým okem nespatřitelných bakterií, přes obrovské ještěry až po humanoidy, kteří zde časem získali dominanci a vyvinuli se v lidi. A pak teprve nabraly věci tu pravou dynamiku.
Slova oligarchie, oligokracie či oligarchismus mají svůj původ v řečtině. Řecky psáno Ὀλιγαρχία se dá rozložit na slova óligon, což znamená málo, a archó, tedy panovat. Jedná se o nedemokratickou formu vlády elitní menšiny obyvatelstva. V této vládě patří politická moc pouze hrstce prominentních osob, které vládnou téměř bez jakékoliv kontroly širší společnosti. Termín oligarchie se používá také pro označení státního celku, v němž je tento typ vlády uplatňován. [1]
Bohatí vládnou světu už od dob, kdy vznikaly a svůj vliv získávaly peníze. Není tedy překvapivé, že nejstarší zmínky o oligarchii pochází ze starověkého Řecka. Pokračování textu „Základní a obecné informace o oligarchismu“
Pojem klasická literatura je velice obsáhlý – nedá se přesně říct, co všechno sem můžeme zařadit. Jistým “ukazatelem významu” může být, že se kniha dostala na seznam středoškolské maturitní četby, byť to sama za příliš důležité nepovažuji. Ale člověk by čekal, že na tomhle dlouhém seznamu budou knihy, které čtenáři něco přinesou – nejen v době, kdy jsou napsány, nýbrž kdykoliv v budoucnosti. Že zde najdeme knihy, ke kterým se můžeme vracet, když se snažíme pochopit svět. Kolik z vybraných děl splňuje toto kritérium, to si netroufám tvrdit. Myslím ale, že Vladař sem patří jednoznačně.
Včera slavila Komunistická strana Čech a Moravy nenápadné výročí 28 let od svého založení 31. března 1990. Ve skutečnosti se nejednalo ani tak o založení nové strany, jako o definitivní rozpad Komunistické strany Československa. Proč vznikla až po sametové revoluci a proč vůbec existuje? A podle jakého klíče smějí vznikat politické strany?
Je to tak. Ač je náš stát věkem již starší, než aby se objektivně mohl nazývat náctiletým, nepřipomíná chování jeho, ani našich čelních představitelů nic jiného než hormony nasáklého, proti rodičům a autoritám rebelujícího mladého sprosťáka. Jak konkrétně?
