Tři důvody, proč nelze srovnávat Masaryka a Babiše

Jeli jsme zrovna vlakem z Ústí nad Labem do Prahy, byla neděle 23. června a na Letné se konal takový demokratický koncert. Ve vlaku se mačkalo mnohem víc lidí než obvykle a člověk se cítil příjemněji, přestože nefungovala klimatizace. Najednou se nějaký postarší pán sedící naproti nám zeptal čtyřčlenné skupiny kluků tak kolem dvaceti let, jestli jedou na demonstraci. Odpověděli, že ano. A děda se rozvášnil: „Já jsem ANO nevolil, ale na demonstraci nejdu, protože to nemá žádný druhý krok, žádný plán B. A co myslíte, byl Masaryk demokrat? Byl, žejo? No vidíte, a taky ho na jeho přednášce vypískali.“ Chudák kluk z nějaké průmyslovky (jak přiznal při otázání) nevěděl, co po něm stařík chce za odpověď, a tak už se s ním dál nebavil. Ačkoliv jejich konverzace skončila tak náhle, jako začala, zapamatovala jsem si ji. Především kvůli tomu srovnání, kterak se Babiš setkává se stejnou nevolí davu jako Masaryk. V tomto článku bych ráda vyvrátila všechny možné argumenty, podle nichž jsou si tito dva muži podobní.

Babiš na výstavě. Zdroj Extra.cz
Pokračování textu „Tři důvody, proč nelze srovnávat Masaryka a Babiše“

Digitální daň je pokus okrást úspěšné

Daně se musí platit. Stát se stará o spoustu věcí, o které by se firmy dokázaly postarat jen těžko. Stavba a provoz dálnice jsou velice nákladné, její užitek je pak spíše celospolečenský a ekonomický zisk se moc očekávat nedá. No ale co když stát potřebuje více peněz, než je schopný vybrat?

Pokračování textu „Digitální daň je pokus okrást úspěšné“

Jak udělat z komára velblouda aneb haló efekt nejen u nás

Před osmi lety zasáhlo severovýchodní pobřeží Japonska zemětřesení a tsunami. Ačkoliv jsou na to Japonci asi zvyklejší než zbytek planety, stalo se tehdy něco, co nikdo nečekal. Došlo k havárii v jaderné elektrárně Fukušima, několika výbuchům a všeobecné panice.

zdroj

Pokračování textu „Jak udělat z komára velblouda aneb haló efekt nejen u nás“

Chybovat je v pořádku, své chyby by ale člověk neměl popírat

Žijeme ve zvláštním světě, v němž toužíme po politicích nadlidech. Co víc – žijeme ve světě, kde takoví lidé zdánlivě existují a my máme to štěstí, že je můžeme volit a nechat je rozhodovat za nás, abychom náhodou neudělali sami chybu. Protože běžný smrtelník bezchybný není. Jaký by měl být správný politik, aby si zasloužil úctu a důvěru veřejnosti?

Zdroj

Pokračování textu „Chybovat je v pořádku, své chyby by ale člověk neměl popírat“

Jak si hrdý Čech možná naposledy přispal

Krátké zamyšlení nad tím, jak se Evropská unie rozhodla, že svěří otázku času do rukou jednotlivých států a co všechno s tím může přijít.

Zdroj: Pixabay

Pokračování textu „Jak si hrdý Čech možná naposledy přispal“

Prezidenti za mřížemi

Dnes by své dvaaosmdesáté narozeniny oslavil Václav Havel, bývalý disident a pozdější prezident Československé a České republiky. Havel je pro mnohé symbolem Česka jako demokratického a vyspělého státu, podobně jako třeba Tomáš Garrigue Masaryk (a snad do jisté míry i Edvard Beneš).

Zdroj: Lidovky.cz

Pokračování textu „Prezidenti za mřížemi“

Podíl Československa na Mnichovské dohodě

Pro český národ i stát je do značné míry definující období první republiky. Tehdy poprvé po několika stech letech měli Češi možnost vládnout si sami bez nutnosti brát ohled na to, co si myslí ve Vídni. Zároveň byli v této době v čele státu politici, kteří se o vznik Československa významně zasadili. Úspěšné založení státu s Prahou jako hlavním městem se podařilo i díky účasti Čechů v bojích první světové války.

Podíváme-li se dnes na posledních sto let, nenajdeme jiné historické období, na které by se dalo dívat pozitivně. Sametová revoluce stále není dost daleko na to, abychom ji prohlásili za čistý dějepis a stále existuje mnoho Čechů, kteří rozporují její pozitivní dopad. Období socialismu pak označují pozitivně jen ti nejzatvrzelejší komunisté, dobu protektorátu Čechy a Morava si možná bude chválit fašista přející svým spoluobčanům jen to nejhorší.

Mostecká stávka

První republika je však obdobím čistým. O její vznik se zasloužila odvaha Československého národa a v jejím čele stáli ti nejschopnější politici. Díky tomu bylo Československo dobrem, které nám bylo po takovou dobu odpíráno.

Vědomi si tohoto břemene, Čechoslováci se chovali vždy vzorně a stát o své občany láskyplně pečoval. Až pak se z ničeho nic Němci v pohraničí začali fašizovat. Ne, tak jednoduché, jak se někdy může zdát, to opravdu nebylo.

Ti z nás, pro které historie skončila v deváté třídě ZŠ, se nikdy nedozví kontext této situace a Československo budou vnímat jako oběť, která nikdy neudělala nic špatně, krom toho, že neměla dost zbraní na obranu před sousedy snažícími se ji roztrhat na kousky. Sudetské Němce pak budou vnímat jako zrádné krysy, s nimiž se nám po druhé světové konečně podařilo zatočit. Jak už to tak bývá, ta situace tehdy byla o něco komplikovanější a méně čistá – šlo totiž o politiku.

Pokračování textu „Podíl Československa na Mnichovské dohodě“

Každý má právo na názor. Nebo ne?

Nedávno jsem v Respektu četla úvahu amerického politologa a publicisty Fareeda Zakaria, pravidelného přispěvatele týdeníku. Jeho článek o ohrožení demokracie samotnými demokraty ve mně vyvolal zjištění, že i já sama možná demokracii čas od času ohrožuji.

Volební plakát z Mostu…

Pokračování textu „Každý má právo na názor. Nebo ne?“