Prezidenti za mřížemi

Dnes by své dvaaosmdesáté narozeniny oslavil Václav Havel, bývalý disident a pozdější prezident Československé a České republiky. Havel je pro mnohé symbolem Česka jako demokratického a vyspělého státu, podobně jako třeba Tomáš Garrigue Masaryk (a snad do jisté míry i Edvard Beneš).

Zdroj: Lidovky.cz

Pokračování textu „Prezidenti za mřížemi“

Podíl Československa na Mnichovské dohodě

Pro český národ i stát je do značné míry definující období první republiky. Tehdy poprvé po několika stech letech měli Češi možnost vládnout si sami bez nutnosti brát ohled na to, co si myslí ve Vídni. Zároveň byli v této době v čele státu politici, kteří se o vznik Československa významně zasadili. Úspěšné založení státu s Prahou jako hlavním městem se podařilo i díky účasti Čechů v bojích první světové války.

Podíváme-li se dnes na posledních sto let, nenajdeme jiné historické období, na které by se dalo dívat pozitivně. Sametová revoluce stále není dost daleko na to, abychom ji prohlásili za čistý dějepis a stále existuje mnoho Čechů, kteří rozporují její pozitivní dopad. Období socialismu pak označují pozitivně jen ti nejzatvrzelejší komunisté, dobu protektorátu Čechy a Morava si možná bude chválit fašista přející svým spoluobčanům jen to nejhorší.

Mostecká stávka

První republika je však obdobím čistým. O její vznik se zasloužila odvaha Československého národa a v jejím čele stáli ti nejschopnější politici. Díky tomu bylo Československo dobrem, které nám bylo po takovou dobu odpíráno.

Vědomi si tohoto břemene, Čechoslováci se chovali vždy vzorně a stát o své občany láskyplně pečoval. Až pak se z ničeho nic Němci v pohraničí začali fašizovat. Ne, tak jednoduché, jak se někdy může zdát, to opravdu nebylo.

Ti z nás, pro které historie skončila v deváté třídě ZŠ, se nikdy nedozví kontext této situace a Československo budou vnímat jako oběť, která nikdy neudělala nic špatně, krom toho, že neměla dost zbraní na obranu před sousedy snažícími se ji roztrhat na kousky. Sudetské Němce pak budou vnímat jako zrádné krysy, s nimiž se nám po druhé světové konečně podařilo zatočit. Jak už to tak bývá, ta situace tehdy byla o něco komplikovanější a méně čistá – šlo totiž o politiku.

Pokračování textu „Podíl Československa na Mnichovské dohodě“

5 knih o šedesátém osmém, které by vás neměly minout

O “přátelské pomoci”, kterou Československu poskytly před padesáti lety některé země Varšavské smlouvy, slyšíme teď neustále. Chystají se koncerty, pochody, památkové akce. Do kin přichází film o Palachovi, který je symbolem konce Pražského jara. K tehdejším událostem se vyjadřují pamětníci z řad běžných smrtelníků, ale také herci, zpěváci, politici, spisovatelé. Pokud se ale chcete o šedesátém osmém dozvědět něco víc, ověřit si, jestli máte správné informace nebo si třeba přečíst zamyšlení, jestli jsme se měli bránit nebo ne, máme pro vás několik tipů na čtení! (Symbolických pět.)

21. srpen v Liberci, zdroj: Moderní dějiny

Pokračování textu „5 knih o šedesátém osmém, které by vás neměly minout“

Islám a lidská práva. Jde to dohromady?

Máte někdy pocit, že ti teroristé a vyznavači Alláha snad ani lidé nejsou a že se na ně listina základních lidských práv a svobod nevztahuje? Koneckonců, kdyby Čech (nebo kdokoliv jiný z vyspělejších zemí) přijel do země, kde převládá islám, určitě ho na ulici bezdůvodně ukamenují. Nebo ne? Pokračování textu „Islám a lidská práva. Jde to dohromady?“

Mělo Československo smysl?

Když připravuji článek na nějaké historické, ale i politické téma, snažím se přistupovat k němu zodpovědně. Informace vyhledávám už dlouho před tím, než sepisuji samotné odstavce, svůj názor si vytvářím na základě čtení literatury a sledování dění ve společnosti. A právě o jednom literárním zdroji bych ráda napsala dnes.

Zdroj: Vlasta Řenčová

Pokračování textu „Mělo Československo smysl?“

Oligarchismus v české společnosti 1. část

Rakousko-britský filosof Karl Popper[1] označil v roce 1945 Československo, které vybudoval Masaryk, za jeden z nejlepších a nejvíc demokratických států, které kdy existovaly. Po několika desítkách let pronesl, že Československo „bylo nade všechnu pochybnost nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ Musíme se však zamyslet nad tím, jak vnímal on situaci tehdy a jak ji my vnímáme dnes. A samozřejmě nesmíme vynechat názor samotných obyvatel Československa za první republiky a fakta, která si s výroky liberálního filosofa a vědce trochu protiřečí. Pokračování textu „Oligarchismus v české společnosti 1. část“

Cesta k oligarchismu

Pokud by nějaká neutrální entita, řekněme pro ilustraci mimozemšťan na zemském orbitě, sledovala vývoj lidstva, nejspíš by už spokojeně chroupala popcorn a pochvalovala si, jak napínavé dění se odehrává pod ní. Byla by svědkem rozvoje života, z miniaturních, pouhým okem nespatřitelných bakterií, přes obrovské ještěry až po humanoidy, kteří zde časem získali dominanci a vyvinuli se v lidi. A pak teprve nabraly věci tu pravou dynamiku.

Pokračování textu „Cesta k oligarchismu“

Základní a obecné informace o oligarchismu

Bohatí a chudí, zdroj: newmatilda.com

Slova oligarchie, oligokracie či oligarchismus mají svůj původ v řečtině. Řecky psáno Ὀλιγαρχία se dá rozložit na slova óligon, což znamená málo, a archó, tedy panovat. Jedná se o nedemokratickou formu vlády elitní menšiny obyvatelstva. V této vládě patří politická moc pouze hrstce prominentních osob, které vládnou téměř bez jakékoliv kontroly širší společnosti. Termín oligarchie se používá také pro označení státního celku, v němž je tento typ vlády uplatňován. [1]

Bohatí vládnou světu už od dob, kdy vznikaly a svůj vliv získávaly peníze. Není tedy překvapivé, že nejstarší zmínky o oligarchii pochází ze starověkého Řecka. Pokračování textu „Základní a obecné informace o oligarchismu“

Jak se chováme na památných místech

Nedávno jsem na Instagramu viděla fotku jednoho kluka, jak si udělal výlet do Lidic. Ač je mu už přes dvacet, nenapadlo ho nic lepšího, než se triumfálně vyfotit u zbytku zdi, kde byli postříleni lidičtí muži 10. června 1942, nedlouho po atentátu na Reinharda Heydricha. A mě v tu chvíli napadlo, jestli na chování toho kluka není něco divného. Nechci ukazovat prstem na něj, ale posloužil jako skvělý námět, proč se vůbec pustit do psaní tohoto článku.

Lidické děti – Marie Uchytilová. Zdroj Vlasta Řenčová

Pokračování textu „Jak se chováme na památných místech“