O hře jsem ještě nikdy nepsala. Možná to bude tím, že jsem za svůj život hrála jen několik her, o nichž by se napsat dalo – většina ale běžela v prohlížeči a jednalo se o stolní hry založené na vědomostech nebo o skákačky a v raném věku samozřejmě i oblékání panenek a psů. Nakonec jsem místo v hráče vyrostla v knihomola, ale ani teď jsem hraní nechtěla říct definitivní ne. A tak jsem si zahrála Life Is Strange – neobvyklou hru s napínavým příběhem a skvělými postavami.
Kdo jsme, kam směřujeme? Mladí lidé se těmto otázkám nevyhnou, ať už vyrůstají v jakékoliv době. V životě každého z nás se zkrátka jednoho dne vynoří myšlenka, jak jsme se sem dostali, kdo zapříčinil to, že se společnost ubírá tím či oním směrem, a jestli máme plout po proudu nebo se snažit změnit to. A právě pro takové chvíle napsal Pavel Tigrid, jedna z nejvýraznějších českých exilových osobností dvacátého století, kapesního průvodce.
Zkratka skládající se z několika písmen umístěná před jménem na zvonku či na obálce doporučeného dopisu je jednou z mnoha věcí, na níž se většinová společnost zkrátka neshodne. Mít titul, nebo ne? Co o člověku úspěšné absolvování vysoké školy (ne)vypovídá a proč se o vysokoškolácích vedou tak vášnivé debaty?
Před osmi lety zasáhlo severovýchodní pobřeží Japonska zemětřesení a tsunami. Ačkoliv jsou na to Japonci asi zvyklejší než zbytek planety, stalo se tehdy něco, co nikdo nečekal. Došlo k havárii v jaderné elektrárně Fukušima, několika výbuchům a všeobecné panice.
Pokračování textu „Jak udělat z komára velblouda aneb haló efekt nejen u nás“
Žijeme ve zvláštním světě, v němž toužíme po politicích nadlidech. Co víc – žijeme ve světě, kde takoví lidé zdánlivě existují a my máme to štěstí, že je můžeme volit a nechat je rozhodovat za nás, abychom náhodou neudělali sami chybu. Protože běžný smrtelník bezchybný není. Jaký by měl být správný politik, aby si zasloužil úctu a důvěru veřejnosti?
Pokračování textu „Chybovat je v pořádku, své chyby by ale člověk neměl popírat“
Na školství nadává kde kdo – i já bych mohla, koneckonců jsem ještě stále součástí středoškolského systému. Často se školám vyčítá míra neochoty učit věci, na nichž skutečně záleží, odstoupit od memorování a přejít k přemýšlení či obnovit učitelské sbory natolik, aby nás nevyučovali lidé odchovaní Brežněvem. A pak jsou tady samozřejmě maturity a celý ten proces, než k nim budete připuštěni.
Dnes bych si ráda zanadávala oboustranně – na studenty i na kantory, a sice v oblasti českého jazyka a literatury. Bude to krátké, úderné a velice zaujaté. Pokračování textu „Co je v konzervě, to se nezkazí“
O Janu Palachovi a jeho činu se v posledních měsících mluvilo téměř všude. Zásluhu na tom asi má také uvedení filmu „Jan Palach“ loni v létě a právě připomínané výročí jeho úmrtí. Měla jeho oběť nějaký smysl? A jaký?
Pro velkou část osob, s nimiž jsem na toto téma diskutovala, je odpověď jednoznačná – Palach nebyl normální a svým činem nikomu nepomohl. Jenže co znamená být normální? Umět se přizpůsobit době, která si říkala normalizace? Jsou zoufalost a pocit bezmoci opravdu duševní poruchou?
Už loni jsme psali o osudových osmičkách a okamžicích, na která by se v roce 2018 nemělo zapomínat. Internet je takových článků plný, koneckonců data s devítkou na konci letopočtu si může každý dohledat během pár minut sám. Není však výročí jako výročí. V tomto článku se můžete dozvědět něco o devatero událostech, které jsou dle našeho zaujatého pohledu zajímavá a hodná připomenutí.
Pokračování textu „9 výročí, která si připomeneme v roce 2019“
Osmičkový rok se blíží ke konci. Připomínali jsme si v něm mnohá výročí, smutná i veselá, dávná i poměrně čerstvá. A protože máme rádi symbolická čísla, ani dnes neopustíme onu tolik skloňovanou osmičku. Právě tolik argumentů (a nejspíš bychom jich našli ještě víc) máme pro to, proč se učit druhý jazyk!
Divadelní hry Václava Havla vám jistě nejsou neznámé. Jeho jednoaktové hry, takzvané “vaňkovky” budily pozornost kdysi, když byly poprvé vydány a hrány, a vzbuzují ji i v současnosti. Co je vlastně na nich tak hodnotné, pomineme-li identitu jejich autora? Koneckonců Václav Havel byl v době, kdy tyto hry psal, ne snad neznámým, ale určitě ne proslulým dramatikem. Respektive psancem komunistického režimu.
Pokračování textu „“Jakákoliv realita má v sobě skrytou absurditu.”“
