O Janu Palachovi a jeho činu se v posledních měsících mluvilo téměř všude. Zásluhu na tom asi má také uvedení filmu „Jan Palach“ loni v létě a právě připomínané výročí jeho úmrtí. Měla jeho oběť nějaký smysl? A jaký?
Pro velkou část osob, s nimiž jsem na toto téma diskutovala, je odpověď jednoznačná – Palach nebyl normální a svým činem nikomu nepomohl. Jenže co znamená být normální? Umět se přizpůsobit době, která si říkala normalizace? Jsou zoufalost a pocit bezmoci opravdu duševní poruchou?
Už loni jsme psali o osudových osmičkách a okamžicích, na která by se v roce 2018 nemělo zapomínat. Internet je takových článků plný, koneckonců data s devítkou na konci letopočtu si může každý dohledat během pár minut sám. Není však výročí jako výročí. V tomto článku se můžete dozvědět něco o devatero událostech, které jsou dle našeho zaujatého pohledu zajímavá a hodná připomenutí.
Pokračování textu „9 výročí, která si připomeneme v roce 2019“
Osmičkový rok se blíží ke konci. Připomínali jsme si v něm mnohá výročí, smutná i veselá, dávná i poměrně čerstvá. A protože máme rádi symbolická čísla, ani dnes neopustíme onu tolik skloňovanou osmičku. Právě tolik argumentů (a nejspíš bychom jich našli ještě víc) máme pro to, proč se učit druhý jazyk!
Divadelní hry Václava Havla vám jistě nejsou neznámé. Jeho jednoaktové hry, takzvané “vaňkovky” budily pozornost kdysi, když byly poprvé vydány a hrány, a vzbuzují ji i v současnosti. Co je vlastně na nich tak hodnotné, pomineme-li identitu jejich autora? Koneckonců Václav Havel byl v době, kdy tyto hry psal, ne snad neznámým, ale určitě ne proslulým dramatikem. Respektive psancem komunistického režimu.
Pokračování textu „“Jakákoliv realita má v sobě skrytou absurditu.”“
Ve čtvrtek 22. listopadu se konalo celostátní kolo dvacátého sedmého ročníku Dějepisné soutěže gymnázií pořádané Gymnáziem Cheb. V budově Západočeské univerzity se proto sešlo sedmdesát pět tříčlenných týmů, které postoupily z dubnových krajských kol. Ale nejen ti – jako čestní hosté zde vystupovali politici, senátoři, historici a jiné zajímavé osobnosti, které, jak jinak, měly v průběhu dne prostor promluvit ke studentům. Co jsme se dozvěděli a co si z toho všeho odnést?
Krátké zamyšlení nad tím, jak se Evropská unie rozhodla, že svěří otázku času do rukou jednotlivých států a co všechno s tím může přijít.
Pokračování textu „Jak si hrdý Čech možná naposledy přispal“
Dnes by své dvaaosmdesáté narozeniny oslavil Václav Havel, bývalý disident a pozdější prezident Československé a České republiky. Havel je pro mnohé symbolem Česka jako demokratického a vyspělého státu, podobně jako třeba Tomáš Garrigue Masaryk (a snad do jisté míry i Edvard Beneš).
Pro český národ i stát je do značné míry definující období první republiky. Tehdy poprvé po několika stech letech měli Češi možnost vládnout si sami bez nutnosti brát ohled na to, co si myslí ve Vídni. Zároveň byli v této době v čele státu politici, kteří se o vznik Československa významně zasadili. Úspěšné založení státu s Prahou jako hlavním městem se podařilo i díky účasti Čechů v bojích první světové války.
Podíváme-li se dnes na posledních sto let, nenajdeme jiné historické období, na které by se dalo dívat pozitivně. Sametová revoluce stále není dost daleko na to, abychom ji prohlásili za čistý dějepis a stále existuje mnoho Čechů, kteří rozporují její pozitivní dopad. Období socialismu pak označují pozitivně jen ti nejzatvrzelejší komunisté, dobu protektorátu Čechy a Morava si možná bude chválit fašista přející svým spoluobčanům jen to nejhorší.
První republika je však obdobím čistým. O její vznik se zasloužila odvaha Československého národa a v jejím čele stáli ti nejschopnější politici. Díky tomu bylo Československo dobrem, které nám bylo po takovou dobu odpíráno.
Vědomi si tohoto břemene, Čechoslováci se chovali vždy vzorně a stát o své občany láskyplně pečoval. Až pak se z ničeho nic Němci v pohraničí začali fašizovat. Ne, tak jednoduché, jak se někdy může zdát, to opravdu nebylo.
Ti z nás, pro které historie skončila v deváté třídě ZŠ, se nikdy nedozví kontext této situace a Československo budou vnímat jako oběť, která nikdy neudělala nic špatně, krom toho, že neměla dost zbraní na obranu před sousedy snažícími se ji roztrhat na kousky. Sudetské Němce pak budou vnímat jako zrádné krysy, s nimiž se nám po druhé světové konečně podařilo zatočit. Jak už to tak bývá, ta situace tehdy byla o něco komplikovanější a méně čistá – šlo totiž o politiku.
Pokračování textu „Podíl Československa na Mnichovské dohodě“
Nedávno jsem v Respektu četla úvahu amerického politologa a publicisty Fareeda Zakaria, pravidelného přispěvatele týdeníku. Jeho článek o ohrožení demokracie samotnými demokraty ve mně vyvolal zjištění, že i já sama možná demokracii čas od času ohrožuji.
O “přátelské pomoci”, kterou Československu poskytly před padesáti lety některé země Varšavské smlouvy, slyšíme teď neustále. Chystají se koncerty, pochody, památkové akce. Do kin přichází film o Palachovi, který je symbolem konce Pražského jara. K tehdejším událostem se vyjadřují pamětníci z řad běžných smrtelníků, ale také herci, zpěváci, politici, spisovatelé. Pokud se ale chcete o šedesátém osmém dozvědět něco víc, ověřit si, jestli máte správné informace nebo si třeba přečíst zamyšlení, jestli jsme se měli bránit nebo ne, máme pro vás několik tipů na čtení! (Symbolických pět.)
Pokračování textu „5 knih o šedesátém osmém, které by vás neměly minout“