S fake
news se roztrhl pytel. A to myslím na obou stranách barikád – na
jednu stranu tu zkreslené nebo nepravdivé zprávy existují a umí
slušně zmanipulovat dav, na druhou stranu se o tom ví a mluví na
každém rohu (aspoň na těch rozích, kolem nichž chodím já).
Jenže otázkou je, jestli je zrovna literatura vhodnou zbraní proti
nim.
Dne 22.
srpna 1969 bylo předsednictvem Federálního shromáždění přijat
zákonné opatření, které legitimizovalo dosud nelegální
prostředky nutné k “ochraně a upevnění režimu v
Československu”. Po událostech roku 1968 a výročí invaze vojsk
Varšavské smlouvy 21. srpna 1969 to KSČ považovala za nezbytné.
Nejhorší na tomto perzekučním zákoně bylo ale to, kdo jej
podepsal.
Den jako malovaný, ideální čas vyrazit někam k vodě, být s
rodinou, přáteli a bez starostí. Žádná otravná práce, žádné
únavné nákupy, dlouhé fronty, nepříjemní lidé. Nebo taky
jediný volný den, který během týdne máte. Rodina a přátelé
tu nejsou, lednice zeje prázdnotou, spousta nevyřízených
záležitostí s úřady zůstává nevyřízena. Ale tak co – až
na to, že je všude zavřeno, si můžete tenhle den vymalovat podle
sebe.
Jeli jsme zrovna
vlakem z Ústí nad Labem do Prahy, byla neděle 23. června a na
Letné se konal takový demokratický koncert. Ve vlaku se mačkalo
mnohem víc lidí než obvykle a člověk se cítil příjemněji,
přestože nefungovala klimatizace. Najednou se nějaký postarší
pán sedící naproti nám zeptal čtyřčlenné skupiny kluků tak
kolem dvaceti let, jestli jedou na demonstraci. Odpověděli, že
ano. A děda se rozvášnil: „Já jsem ANO nevolil, ale na
demonstraci nejdu, protože to nemá žádný druhý krok, žádný
plán B. A co myslíte, byl Masaryk demokrat? Byl, žejo? No vidíte,
a taky ho na jeho přednášce vypískali.“ Chudák kluk z nějaké
průmyslovky (jak přiznal při otázání) nevěděl, co po něm
stařík chce za odpověď, a tak už se s ním dál nebavil. Ačkoliv
jejich konverzace skončila tak náhle, jako začala, zapamatovala
jsem si ji. Především kvůli tomu srovnání, kterak se Babiš
setkává se stejnou nevolí davu jako Masaryk. V tomto článku bych
ráda vyvrátila všechny možné argumenty, podle nichž jsou si
tito dva muži podobní.
O hře jsem ještě nikdy nepsala. Možná to bude tím, že jsem za svůj život hrála jen několik her, o nichž by se napsat dalo – většina ale běžela v prohlížeči a jednalo se o stolní hry založené na vědomostech nebo o skákačky a v raném věku samozřejmě i oblékání panenek a psů. Nakonec jsem místo v hráče vyrostla v knihomola, ale ani teď jsem hraní nechtěla říct definitivní ne. A tak jsem si zahrála Life Is Strange – neobvyklou hru s napínavým příběhem a skvělými postavami.
Kdo jsme, kam
směřujeme? Mladí lidé se těmto otázkám nevyhnou, ať už
vyrůstají v jakékoliv době. V životě každého z nás se
zkrátka jednoho dne vynoří myšlenka, jak jsme se sem dostali, kdo
zapříčinil to, že se společnost ubírá tím či oním směrem,
a jestli máme plout po proudu nebo se snažit změnit to. A právě
pro takové chvíle napsal Pavel Tigrid, jedna z nejvýraznějších
českých exilových osobností dvacátého století, kapesního
průvodce.
Zkratka skládající se z několika písmen umístěná před jménem na zvonku či na obálce doporučeného dopisu je jednou z mnoha věcí, na níž se většinová společnost zkrátka neshodne. Mít titul, nebo ne? Co o člověku úspěšné absolvování vysoké školy (ne)vypovídá a proč se o vysokoškolácích vedou tak vášnivé debaty?
Před osmi lety zasáhlo severovýchodní pobřeží Japonska zemětřesení a tsunami. Ačkoliv jsou na to Japonci asi zvyklejší než zbytek planety, stalo se tehdy něco, co nikdo nečekal. Došlo k havárii v jaderné elektrárně Fukušima, několika výbuchům a všeobecné panice.
Žijeme ve zvláštním světě, v němž toužíme po politicích nadlidech. Co víc – žijeme ve světě, kde takoví lidé zdánlivě existují a my máme to štěstí, že je můžeme volit a nechat je rozhodovat za nás, abychom náhodou neudělali sami chybu. Protože běžný smrtelník bezchybný není. Jaký by měl být správný politik, aby si zasloužil úctu a důvěru veřejnosti?
Na školství nadává kde kdo – i já bych mohla, koneckonců jsem ještě stále součástí středoškolského systému. Často se školám vyčítá míra neochoty učit věci, na nichž skutečně záleží, odstoupit od memorování a přejít k přemýšlení či obnovit učitelské sbory natolik, aby nás nevyučovali lidé odchovaní Brežněvem. A pak jsou tady samozřejmě maturity a celý ten proces, než k nim budete připuštěni.
Zdroj: Vlasta Řenčová
Dnes bych si ráda zanadávala oboustranně – na studenty i na kantory, a sice v oblasti českého jazyka a literatury. Bude to krátké, úderné a velice zaujaté. Pokračování textu „Co je v konzervě, to se nezkazí“→