Dne 22. srpna 1969 bylo předsednictvem Federálního shromáždění přijat zákonné opatření, které legitimizovalo dosud nelegální prostředky nutné k “ochraně a upevnění režimu v Československu”. Po událostech roku 1968 a výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1969 to KSČ považovala za nezbytné. Nejhorší na tomto perzekučním zákoně bylo ale to, kdo jej podepsal.
Den jako malovaný, ideální čas vyrazit někam k vodě, být s rodinou, přáteli a bez starostí. Žádná otravná práce, žádné únavné nákupy, dlouhé fronty, nepříjemní lidé. Nebo taky jediný volný den, který během týdne máte. Rodina a přátelé tu nejsou, lednice zeje prázdnotou, spousta nevyřízených záležitostí s úřady zůstává nevyřízena. Ale tak co – až na to, že je všude zavřeno, si můžete tenhle den vymalovat podle sebe.
Jeli jsme zrovna vlakem z Ústí nad Labem do Prahy, byla neděle 23. června a na Letné se konal takový demokratický koncert. Ve vlaku se mačkalo mnohem víc lidí než obvykle a člověk se cítil příjemněji, přestože nefungovala klimatizace. Najednou se nějaký postarší pán sedící naproti nám zeptal čtyřčlenné skupiny kluků tak kolem dvaceti let, jestli jedou na demonstraci. Odpověděli, že ano. A děda se rozvášnil: „Já jsem ANO nevolil, ale na demonstraci nejdu, protože to nemá žádný druhý krok, žádný plán B. A co myslíte, byl Masaryk demokrat? Byl, žejo? No vidíte, a taky ho na jeho přednášce vypískali.“ Chudák kluk z nějaké průmyslovky (jak přiznal při otázání) nevěděl, co po něm stařík chce za odpověď, a tak už se s ním dál nebavil. Ačkoliv jejich konverzace skončila tak náhle, jako začala, zapamatovala jsem si ji. Především kvůli tomu srovnání, kterak se Babiš setkává se stejnou nevolí davu jako Masaryk. V tomto článku bych ráda vyvrátila všechny možné argumenty, podle nichž jsou si tito dva muži podobní.
O hře jsem ještě nikdy nepsala. Možná to bude tím, že jsem za svůj život hrála jen několik her, o nichž by se napsat dalo – většina ale běžela v prohlížeči a jednalo se o stolní hry založené na vědomostech nebo o skákačky a v raném věku samozřejmě i oblékání panenek a psů. Nakonec jsem místo v hráče vyrostla v knihomola, ale ani teď jsem hraní nechtěla říct definitivní ne. A tak jsem si zahrála Life Is Strange – neobvyklou hru s napínavým příběhem a skvělými postavami.
Kdo jsme, kam směřujeme? Mladí lidé se těmto otázkám nevyhnou, ať už vyrůstají v jakékoliv době. V životě každého z nás se zkrátka jednoho dne vynoří myšlenka, jak jsme se sem dostali, kdo zapříčinil to, že se společnost ubírá tím či oním směrem, a jestli máme plout po proudu nebo se snažit změnit to. A právě pro takové chvíle napsal Pavel Tigrid, jedna z nejvýraznějších českých exilových osobností dvacátého století, kapesního průvodce.
Zkratka skládající se z několika písmen umístěná před jménem na zvonku či na obálce doporučeného dopisu je jednou z mnoha věcí, na níž se většinová společnost zkrátka neshodne. Mít titul, nebo ne? Co o člověku úspěšné absolvování vysoké školy (ne)vypovídá a proč se o vysokoškolácích vedou tak vášnivé debaty?
Před osmi lety zasáhlo severovýchodní pobřeží Japonska zemětřesení a tsunami. Ačkoliv jsou na to Japonci asi zvyklejší než zbytek planety, stalo se tehdy něco, co nikdo nečekal. Došlo k havárii v jaderné elektrárně Fukušima, několika výbuchům a všeobecné panice.
Pokračování textu „Jak udělat z komára velblouda aneb haló efekt nejen u nás“
Žijeme ve zvláštním světě, v němž toužíme po politicích nadlidech. Co víc – žijeme ve světě, kde takoví lidé zdánlivě existují a my máme to štěstí, že je můžeme volit a nechat je rozhodovat za nás, abychom náhodou neudělali sami chybu. Protože běžný smrtelník bezchybný není. Jaký by měl být správný politik, aby si zasloužil úctu a důvěru veřejnosti?
Pokračování textu „Chybovat je v pořádku, své chyby by ale člověk neměl popírat“
Na školství nadává kde kdo – i já bych mohla, koneckonců jsem ještě stále součástí středoškolského systému. Často se školám vyčítá míra neochoty učit věci, na nichž skutečně záleží, odstoupit od memorování a přejít k přemýšlení či obnovit učitelské sbory natolik, aby nás nevyučovali lidé odchovaní Brežněvem. A pak jsou tady samozřejmě maturity a celý ten proces, než k nim budete připuštěni.
Dnes bych si ráda zanadávala oboustranně – na studenty i na kantory, a sice v oblasti českého jazyka a literatury. Bude to krátké, úderné a velice zaujaté. Pokračování textu „Co je v konzervě, to se nezkazí“
O Janu Palachovi a jeho činu se v posledních měsících mluvilo téměř všude. Zásluhu na tom asi má také uvedení filmu „Jan Palach“ loni v létě a právě připomínané výročí jeho úmrtí. Měla jeho oběť nějaký smysl? A jaký?
Pro velkou část osob, s nimiž jsem na toto téma diskutovala, je odpověď jednoznačná – Palach nebyl normální a svým činem nikomu nepomohl. Jenže co znamená být normální? Umět se přizpůsobit době, která si říkala normalizace? Jsou zoufalost a pocit bezmoci opravdu duševní poruchou?
