Jak Dubček podepsal Pendrekový zákon

Dne 22. srpna 1969 bylo předsednictvem Federálního shromáždění přijat zákonné opatření, které legitimizovalo dosud nelegální prostředky nutné k “ochraně a upevnění režimu v Československu”. Po událostech roku 1968 a výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1969 to KSČ považovala za nezbytné. Nejhorší na tomto perzekučním zákoně bylo ale to, kdo jej podepsal.

Alexandr Dubček během Pražského jara. Zdroj

Socialismus s lidskou tváří byl hezká myšlenka, kterou v srpnu 1968 zašlapali prokremelští komunisté do země. (O tom, jestli by fungoval, i pokud by vojska nedorazila, si můžete přečíst třeba tuhle úvahu.) A ačkoliv se věci po událostech 21. srpna nelepšily a nikdo zlepšení neočekával, společnost si pořád ještě uchovávala naději. Koneckonců, měli jsme tu spoustu politiků, spoustu opravdových osobností. Dubček. Černík. Svoboda. Smrkovský. Ti přece nezklamou, ti nezahodí své myšlenky a názory, nezalezou do díry. Jejich slovo má váhu, jsou přece v čelních pozicích a Kreml je nemůže prostě jen tak ignorovat.

Že Kreml mohl udělat ledasco, o tom už dneska víme. Jenže se můžeme jen dohadovat, co přesně by se stalo, kdyby si „revolucionáři“ (do uvozovek dávám tohle slovo proto, že reformní komunisté nechtěli revoluci, ale bylo na ně tak nahlíženo) stáli za svým až do konce. Kdyby nepodepsali moskevský protokol. Kdyby neodvolali zákony a opatření, která zavedli. Ano, pravděpodobně by to nejspíš skončilo okamžitým odvoláním, přeřazením na vedlejší kolej, odstavením do šrotu a celoživotní perzekucí pro celou rodinu (nebo nabídkou k emigraci). Což je samozřejmě také hrozné a nelze se divit, že o to nikdo z politiků nestál.

Na druhou stranu – co si mysleli, že se stane, když budou kousek po kousku slepovat totalitu, kterou se jim podařilo téměř rozbít? Střípek sem, střípek tam. Znovuzavedení cenzury. Zákaz demonstrací. Nemožnost výjezdu. Ignorace protestů a upálení čtyř mladých lidí. Normalizace v tom úplně původním významu, tedy návrat ke stavu před rokem 1968 (a ještě dál).

Když jsem četla literaturu o Pražském jaru, roce 1968, invazi vojsk Varšavské smlouvy a normalizaci, bylo to opravdu dobrodružné. Napínavé ani tak ne, protože jsem věděla, jak to skončí, ale přesto mě při čtení mrazilo. Některá díla byla opravdu živá, obsahovala přepisy dialogů ze schůzí, prohlášení, sliby, chyby… Bylo snadné představit si osobnosti jako reálné postavy, které musely činit těžká rozhodnutí v ještě těžší době. Vybírat mezi dobrým a špatným. Nebo spíš mezi špatným a ještě horším. Rozhodnout se, jestli hledět na sebe, nebo na společnost, kterou stejně asi nejde zachránit.

Během čtení mi samozřejmě přirostlo mnoho tváří k srdci. Alexandr Dubček, jehož nefalšovaná víra v lepší stránku komunismu mě nepřestává fascinovat. Oldřich Černík, Josef Smrkovský, Zdeněk Mlynář. Dokonce i Husák byl tehdy sympaťák, věřte nebo ne! Jenže co se záhy nestalo? Někdo odstoupil sám, někoho odšoupli rovnou. Někdo se chopil příležitosti a urval si, co jen šlo, pro sebe (ano, Gusťo, mluvíme o tobě a o tom, jak jsi své rovnostářské kecy o federalizaci Československa a zrovnoprávnění své rodné dědiny s Prahou prodal za dvě křesla, jedno na Hradě a jedno na ÚV KSČ). A někdo se možná ze začátku snažil zachránit, co se dalo, ale dopadlo to tak, že si pod sebou podřezal větev a ještě s ní praštil dav, když spadla na zem.

Dubček není žádná záporná postava. Jeho životní příběh mi vždycky připadal dojemný a smutný. Ale stejně tak mě rozesmutnilo, když jsem šla po stopách jeho posrpnových rozhodnutí. Že podepsal v Moskvě? No co, vypadalo to, že je importují do Gulagu. Že po návratu do Prahy začal nabádat veřejnost, aby se normalizovala? Nechtěl násilí a problémy, to se dá chápat. Že podepsal znovuzavedení cenzury v září? Možná si říkal, že to je to, co soudruzi chtějí, a že pak bude klid a že společnost bude moct volně dýchat i s tímhle utaženým korzetem. A lidé, ačkoliv ztráceli naději, pořád věřili, že to nějak dopadne. Že to Dubček nevzdá. A to přesně do dne před padesáti lety stalo. Dubček to vzdal. Dubček podepsal zákon, který dovoloval Sboru národní bezpečnosti použít jakýchkoliv prostředků k dosažení klidu ve společnosti za účelem ochrany socialismu (toho pravého, ne toho lidského). Nedlouho poté ho beztak odvolali z funkce, poslali do Turecka a po roce 1970 ho už nechali jen jako mechanizátora v Západoslovenských státních lesích.

Nechtěla jsem znít moc kriticky, nechtěla jsem odvádět pozornost od důležitějších témat. Ale přišlo mi, že o tomhle se až tolik nemluví, a přeci jen to byla důležitá věc. Totiž ukázka toho, jak fungovalo zákonodárství a jak je dobře, že dneska si Zeman s Babišem i přes své páky takovéhle zákonné opatření proti Milionu chvilek nebo čemukoliv jinému nemohou vymyslet.

A na závěr ještě citace (odstavec vypůjčený z Wikipedie, která si to vypůjčila od Jana Rychlíka, kterého mám to štěstí znát osobně).

Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předseda Federálního shromáždění a v této funkci podepsal 22. srpna 1969 takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Pendrekový zákon přijalo předsednictvo Federálního shromáždění (plénum FS tehdy nezasedalo). Ačkoliv se předsednictvo nesešlo v požadovaném počtu a nebylo tedy dle ústavních parametrů československé federace usnášeníschopné, vydalo toto zákonné opatření (později na podzimním zasedání potvrzené dodatečně plénem federálního parlamentu). Dubček později ve svých pamětech tvrdil, že pendrekový zákon sice „musel podepsat“, ale „nehlasoval pro něj“. Tuto tezi opakuje i historik Antonín Benčík („pro tento návrh nehlasoval, ale pod hrubým nátlakem Husáka a dalších, a s vědomím, že jeho přijetí zabránit nemůže, z profesionální povinnosti předsedy FS návrh zákona podepsal“). Naopak historik Jan Rychlík toto vysvětlení považuje za kostrbaté a nevěrohodné. Oba historici se ovšem shodují, že Dubčekova popularita v české části federace následně silně klesla a že jeho podpis pod represivním zákonem byl v zájmu Gustáva Husáka. Poté, co se Dubček takto zdiskreditoval, nebylo již pro Husákovo vedení problémem ho odstavit z ústavních funkcí. Na podzimním zasedání Federálního shromáždění byl odvolán z funkce předsedy parlamentu a vyloučen z předsednictva ÚV KSČ.

Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 536

Zdroje

Obuškový zákon

Alexander Dubček

EMMERT, František: Rok 1968. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2007. 64 stran. ISBN 80-7021-903-3 .

MLYNÁŘ, Zdeněk: Mráz přichází z Kremlu. Vydání 1. Praha: Mladá fronta, 1990. 288 stran. ISBN 80-204-0196-2

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 1. Praha: Themis, 1997. 719 stran. ISBN 80-85821-46-X.

RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století – Spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2012. 668 stran. ISBN 978-80-7429-133-3.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1 komentář: „Jak Dubček podepsal Pendrekový zákon

  1. Nejlepší elektronická hudba pro DJs
    http://0daymusic.org
     
    NĚKTERÉ PODROBNOSTI O ÚČTU PREMIUM:
    * Hudební klipy tříděny 2000-2017
    * Kapacita serveru: 126 TB MP3, hudební videa.
    * IP omezení: 3 IP adresy na uživatele současně.
    * Celková rychlost serveru: 1 Gb / s.
    * Dalších 11 let scénických archivů 1990–2019.
    * Snadné použití: Většina žánrů je seřazena podle dní.
     
    prodejce:
    Prémiový plán T – 20 GB – 2 dny
    Prémiový plán A – 300 GB – 30 dní
    Prémiový plán B – 900 GB – 90 dní
    Prémiový plán C – 2500 GB – 180 dní
     
    S pozdravem,
    0DAY Hudba

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *