Tři důvody, proč nelze srovnávat Masaryka a Babiše

Jeli jsme zrovna vlakem z Ústí nad Labem do Prahy, byla neděle 23. června a na Letné se konal takový demokratický koncert. Ve vlaku se mačkalo mnohem víc lidí než obvykle a člověk se cítil příjemněji, přestože nefungovala klimatizace. Najednou se nějaký postarší pán sedící naproti nám zeptal čtyřčlenné skupiny kluků tak kolem dvaceti let, jestli jedou na demonstraci. Odpověděli, že ano. A děda se rozvášnil: „Já jsem ANO nevolil, ale na demonstraci nejdu, protože to nemá žádný druhý krok, žádný plán B. A co myslíte, byl Masaryk demokrat? Byl, žejo? No vidíte, a taky ho na jeho přednášce vypískali.“ Chudák kluk z nějaké průmyslovky (jak přiznal při otázání) nevěděl, co po něm stařík chce za odpověď, a tak už se s ním dál nebavil. Ačkoliv jejich konverzace skončila tak náhle, jako začala, zapamatovala jsem si ji. Především kvůli tomu srovnání, kterak se Babiš setkává se stejnou nevolí davu jako Masaryk. V tomto článku bych ráda vyvrátila všechny možné argumenty, podle nichž jsou si tito dva muži podobní.

Babiš na výstavě. Zdroj Extra.cz

1) Masaryk nebyl populista

Jak se to stalo, že se proti Masarykovi bouřily davy prostých i vzdělaných občanů? Když byla v roce 1899 brutálně zavražděna Anežka Hrůzová z Polné na Vysočině, obviněn byl takový podivný muž, víceméně tulák Leopold Hilsner. A motiv? Židovský. Jednalo se prý o rituální vraždu. Leopolda Hilsnera odsoudili nejprve k trestu smrti, později byl trest zmírněn na doživotí.

Tomáš Garrigue Masaryk, tehdy už ne tak oblíbený kvůli rukopisným bojům (spolu s jinými předními vědci prosazoval názor a předkládal důkazy o tom, proč jsou RKZ falešné a nemohou pocházet z raného středověku, ať už z jazykového nebo sociálního hlediska), se Hilsnera veřejně zastal. Žádal, aby jeho soud nebyl podbarven antisemitismem, aby nebylo jako důkaz bráno v potaz, že Hilsner je žid a aby s ním do doby, než bude prokazatelně obviněn, bylo jednáno jako s člověkem – stejně tak s jeho rodinou a se všemi ostatními židy v Rakousko-Uhersku. V tomto duchu mluvil také na svých přednáškách na univerzitě. Ale antisemitská nálada společnosti byla silnější a Masaryk byl skutečně vypískán, urážen a fyzicky ohrožován rozhořčeným davem. Jo a jen tak mimochodem – Masaryk byl tehdy profesorem a řadovým poslancem říšského sněmu.

Pan Babiš možná sdílí Masarykovu myšlenku čechoslovakismu, neboť Masaryk ač z česko-slovenského pohraničí se považoval za Čecha a hájil především české zájmy. Tady ale to sdílení asi končí. Babiš není kritizován za to, že obhajuje lidská práva. Proti Babišovi nejde rozvášněný dav na základě jednoho výroku nebo rozdílného názoru. Těch dvě stě padesát tisíc lidí (nebo kolik vlastně) se na Letné sešlo proto, že nesouhlasí s mocenskými postupy Babiše jako premiéra, jako jedné z nejvýše postavených osob ve státu. Tomuhle davu je jedno, co si Babiš myslí, ale rozhodně netoleruje, že takto mocná osoba zneužívá své síly k prosazování svých vlastních zájmů na úkor budoucnosti celé republiky.

2) Masaryk nebyl ve střetu zájmů

Neříkám, že Masaryk neměl ve společnosti stejný vliv jako Babiš. Naopak – Masaryk měl ústavně zaručené, že se může stát prezidentem více než dvakrát; na tomto článku Ústavy se shodlo Národní shromáždění v jeho nepřítomnosti, a stejně tak ho zvolilo prvním prezidentem, zatímco byl ještě v zahraničí. Z pozice prezidenta měl dost podobné pravomoci jako má český prezident i dnes, ale neformálně jeho vliv tyto pravomoci přesahoval. Jednak mělo jeho slovo váhu coby profesora, jednak coby zcestovalého buditele. Měl kontakty na Washington a díky Benešovi také přístup do Londýna nebo Paříže. Doma měl spoustu příznivců i odpůrců – jak to tak s politiky bývá. Některé noviny o něm psaly výhradně kriticky, jiné tak nějak neutrálně, a pak tu samozřejmě byly Lidové noviny (Čapkové, Bass, Peroutka, Poláček…) a Peroutkova Přítomnost, v nichž se autoři často k Masarykovým názorům hlásili. Koneckonců se redaktoři scházeli s prezidentem v Čapkově vile, říkali si pátečníci a debatovali o vývoji světa a společnosti.

Naproti tomu Babiš nemá svou funkci ústavně zaručenou ani omylem. Jedinou záruku má coby premiér, a sice že nemůže být trestně stíhán bez souhlasu sněmovny. Co se týká médií, Babiš si jich několik koupil, aby si tak zajistil nenápadnou podporu. Vztah s novináři v podstatě nemá a jestli ano, tak velice špatný, až nenávistný. Vliv má především díky své obří firmě Agrofert a dalším zahraničním podnikům, a na rozdíl od Masarykova čistě diplomatického vlivu má Babiš mnohem větší páky na politiky i veřejnost (jenže ta o tom možná neví, a nebo to raději nechce vědět).

Napadá mě v této souvislosti, že oba státníci měli (mají) svou pravou ruku – v případě Masaryka Beneš, v případě Babiše Faltýnek. Tak jen doufejme, že se historie nebude opakovat a že se nedočkáme nějakých Faltýnkových dekretů o půdě a majetku.

3) Masaryk nepopíral svou minulost – a nemusel se za ni stydět

Masaryk měl hodně pestrý život, v němž se ledasco událo. Něco bylo přirozené, něco výjimečné, něco možná trochu zavrženíhodné. Jako člověk měl Masaryk – a stejně tak má Babiš – právo na chybování a omyly. Neudržel si rodinné vazby, oženil se s Američankou a po její smrti si začal s o několik desetiletí mladší ženou. Dalo by se říci, že pohořel ve výchově dětí, že podcenil Hitlera a nacionalismus jako takový, a že přecenil některé své myšlenky a úmysly. V roce 1914 na něj byl vydán zatykač a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti za velezradu (to už emigroval do zahraničí, v Čechách mimochodem zanechal i manželku, i děti). Když o deset a dvacet let později zastával úřad prezidenta, asi na to nevzpomínal při každé příležitosti. Ale na veřejnosti se o tom vědělo, psalo se o jeho životě a on to nepopíral – naopak se k lecčemu přiznal například Karlu Čapkovi.

I Babiš má právo na minulost. Že ji členství v StB a profitování z toho – inu, je to špatné, nechceme takového premiéra, na druhou stranu, i on mohl udělat chybu, i on mohl věřit, že udávání je jediná cesta, jak být v socialistickém životě úspěšný. To bych mu nevyčítala jako největší prohřešek, takhle to měly desetitisíce občanů. A určitě mnozí z nich pak seděli v poslaneckých křeslech. Co je však zarážející a k čemu se nedá najít žádná historická paralela, je Babišovo neustálé a nekonečné popírání této skutečnosti. Obviňuje novináře a archiváře, že si to vymýšlejí, že to na něj ušili. Místo aby s pokorou přiznal – udělal jsem chybu -, dělá ze sebe svatého, hříchem nepolíbeného. A přitom se nabízí otázka – copak by to těm jeho voličům stejně nebylo jedno?

Tenhle článek neměl být ani životopisem Babiše, ani Masaryka. Dokonce si uvědomuji, že některým čtenářům by mohl připadat celý zbytečný, protože by je vůbec nenapadlo Masaryka a Babiše srovnávat, ať už hledat společné nebo odlišné rysy. Ale protože to tehdy onoho staříka ve vlaku napadlo, tady je má odpověď.

Zdroje

BAUER, Jan. Knížata, králové, prezidenti. Přehledný průvodce. Vydání 2. Brno: Moravská Bastei MOBA, 2015. 399 stran. ISBN 978-80-243-6749-1.

EMMERT, František. Tomáš Garrigue Masaryk. Prezident a myslitel. Vydání 1. Praha: Nakladatelství CPress, 2017. 252 stran. ISBN 978-80-264-1599-2.

LEMEŠANI, Tomáš. Z Bureše Babišem. Vydání 1. Praha: Independent Media Publishing, 2017. 208 stran. ISBN 978-80-972789-3-9.

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 4. Praha: Nakladatelství Plus, 2018. 750 stran. ISBN 978-80-259-0871-6

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *