Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu

Kdo jsme, kam směřujeme? Mladí lidé se těmto otázkám nevyhnou, ať už vyrůstají v jakékoliv době. V životě každého z nás se zkrátka jednoho dne vynoří myšlenka, jak jsme se sem dostali, kdo zapříčinil to, že se společnost ubírá tím či oním směrem, a jestli máme plout po proudu nebo se snažit změnit to. A právě pro takové chvíle napsal Pavel Tigrid, jedna z nejvýraznějších českých exilových osobností dvacátého století, kapesního průvodce.

Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu vyšel poprvé v exilu roku 1988. Autor, žurnalista židovského původu Pavel Tigrid, vlastním příjmením Schönfeld, se v něm setkává s fiktivní dvacetiletou Lucií, která žije v Praze a tráví dva týdny v Jugoslávii na dovolené. Lucie je unavená životem v socialistické společnosti. Cítí nechuť ke všemu, co ji obklopuje, co tvoří její všednodennost. O politiku se moc nezajímá, ale přesto není se stavem svého a obecně národního života spokojena. A tak se ptá – mám odejít, mám zůstat? Co byste mi poradil vy, pane Tigride? Povězte mi, kdo může za to, že už ve dvaceti nemám žádné vyhlídky, žádnou chuť? Kdo vytvořil tenhle svět, v němž já a moji vrstevníci musíme žít, pracovat, vychovávat děti?

A Pavel Tigrid vypráví. Na svůj krátký výklad o českém údělu má třináct večerů, a tak se snaží být stručný, ale zároveň nevynechat nic podstatného. Začíná sice Pražským jarem a následnou srpnovou invazí, protože Lucie věří, že právě tam je počátek všeho špatného. Posléze ale zjistí, že to jinak nejde, že musí sáhnout mnohem hlouběji do minulosti. K padesátým létům. Vítěznému únoru. Květnovému povstání. Mnichovu, druhé republice. Nakonec se dostane i k Masarykovi a jeho prvním snahám o vybudování republiky. Protože všude tam v minulosti, v drobnostech, které vytvořily celkové události, jež se zapsaly do dějin, leží český osud. Tam musíme hledat odpovědi na to, kdo jsme, kým jsme mohli být a proč jsme se nyní ocitli právě tady.

Je zajímavé, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za užívání silnice mýtné, ale svobodu by každý pacifista a často i bezúhonný demokrat chtěl mít zadarmo, bez rizika, bez obětí. Historie oplývá příklady, že to nelze. A není nejmenšího důvodu, proč by svoboda občana měla být levný tovar. Právě naopak, poněvadž je pro občana hodného tohoto jména hodnotou zvlášť velkou, nenahraditelnou a nezastupitelnou, nutno ji někdy platit nejdřáže, taky životem. A vůbec nejde o sebevraždu, ale o to, jak žít s vědomím smrti ve jméno života těch, kdo přežijí.“

Autor však nevykládá dějiny nijak učebnicově. To by totiž mladou Lucii ani nebavilo. Naopak – snaží se ji zaujmout. Odpovídá na její otázky. Spekuluje. Neustále někoho cituje a citáty následně vysvětluje, vyvrací či potvrzuje. Na leccos má pevný názor, na leccos nedokáže odpovědět „ano“ či „ne“. Především ale nechává na Lucii, aby dějiny posoudila svým vlastním měřítkem. Co měl Masaryk domyslet, dřív než vznikla republika? Co se nemělo přehlížet za její existence? Měli jsme se v září 1938 bránit? Co byl Beneš za člověka? Kdo selhal – obyvatelstvo nebo politikové? Měli dělníci právo využít Heydrichovy metody cukru a biče? A smějí vlastně exulanti hodnotit chování zůstavších? Proč dali dělníci hlas komunistům v roce 1946? Proč nikdo nečekal, že je KSČ všehoschopná? Proč jsme nevyslyšeli volání Maďarů, když v roce 1956 bojovali proti sovětským tankům, a místo toho sázkové kanceláře zaznamenaly rekordní počet sázek na fotbalové a hokejové zápasy? Co se mělo dělat v roce 1968, kam to všechno směřovalo? A jak se máme rozhodnout teď?

Může se zdát, že kniha není aktuální, protože už žádná socialistická republika neexistuje. Ale problémy, které tíží Lucii, neodešly se sametovou revolucí. Změnily jméno, změnily tvář, to ano. Neexistuje cenzura. Demokracie funguje. Člověk je svobodný. A přesto některé stíny minulosti neustále útočí na přítomnost a ovlivňují to, kam směřujeme. Je nemorální chování politiků v pořádku? Co drobné, téměř nepatrné, leč v důsledku vážné změny zákonů? Co nenávistné komentáře, naprosto nehumánní smýšlení veřejných činitelů a jejich zneužívání pro politické účely? Výčet by mohl pokračovat, ale snad už věříte i vy, že pochopit minulost má smysl.

Z těch mladých, o nichž je tu řeč, jen nepatrný zlomek zvolí emigraci; ostatní o ní nikdy neuvažovali, žijí doma a zůstanou doma. Narodili se do režimu, který nevytvořili, který trvá a zřejmě potrvá, je ve všem podstatném nezměnitelný a nereformovatelný. Žít proti němu je nesmyslné, žít ve shodě s ním je nepřijatelné. Lze však žít mimo něj, uvnitř a zároveň vně, bez účasti na něm, i když paralelně s ním. Taková je asi životní poloha a nevyslovená občanská devíza dnešních dvacetiletých.“

Nedělám si iluze, jestli politici znají či neznají dějiny. Nějaký hrubý přehled dozajista mají, musí přece mít. Co mě ale trápí, je povrchní a povšechná prezentace jejich poznatků veřejnosti. A nemám na mysli překrucování pravd o tom, jestli měl Peroutka obdiv k Hitlerovi nebo Gottwald právo neudělit milost Horákové. Děsí mě také polemizace s myšlenkami, které znějí z úst nejvlivnějších lidí v zemi. Jestli těch politických stran nemáme nějak moc. Jestli by nebylo efektivnější zrušit pár (desítek) poslaneckých křesel. Jestli by se novinářům mělo nechávat tolik prostoru, aby strkali nos do záležitostí, které chce někdo nechat nepovšimnuté.

Kam mohou lidé pochybných morálních hodnot zavést národ? Z minulosti to už mnohokrát jasně vyplynulo. Rozhodně ne k lepším zítřkům.

Tím se dostávám zpět ke knize. A k autorovi. Pavel Tigrid poprvé emigroval v roce 1939, během války byl členem skupiny vysílavší z Londýna. Pak se v červnu 1945 vrátil a psal pro noviny Obzor. Úplnou náhodou se v době únorového převratu ocitl v Mnichově, což mu nejspíš zachránilo život. Zbytek komunistické éry strávil v zahraničí jako redaktor Svobodné Evropy. Po revoluci zasedl v první Klausově vládě jako ministr kultury. Roku 2003 přestal brát léky, a zemřel. Zůstala po něm rozsáhlá novinářská práce, která má i dnes lidem co říct. Protože nereferuje jen o tehdejším politickém dění. Obrací se na čtenáře (případně posluchače) s myšlenkami, které jsou aktuální pořád. Připomíná mravní hodnoty, ideály, humanitu. A důrazně protestuje proti omezování svobody jednotlivce i společnosti.

Česká společnost byla a dosud je svým původem plebejská, svým způsobem života maloměšťanská, v obou případech v tom dobrém i v tom horším smyslu slova, a svým základním smýšlením a tíhnutím demokratická.“

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1 komentář: „Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *