Co je v konzervě, to se nezkazí

Na školství nadává kde kdo – i já bych mohla, koneckonců jsem ještě stále součástí středoškolského systému. Často se školám vyčítá míra neochoty učit věci, na nichž skutečně záleží, odstoupit od memorování a přejít k přemýšlení či obnovit učitelské sbory natolik, aby nás nevyučovali lidé odchovaní Brežněvem. A pak jsou tady samozřejmě maturity a celý ten proces, než k nim budete připuštěni.

Zdroj: Vlasta Řenčová

Dnes bych si ráda zanadávala oboustranně – na studenty i na kantory, a sice v oblasti českého jazyka a literatury. Bude to krátké, úderné a velice zaujaté.

V našem seznamu maturitní četby je asi 160 titulů. Seznam je dosti neměnný, čas od času se tam vystřídají nějaké starší tituly, aby se neřeklo, ale od dob Žítkovských bohyní tu nic nepřibylo. Proč? Studenti se ptají a kantoři vysvětlují, že to nejde, že knížek na seznamu je skutečně dost.

V našem seznamu je přehršel poezie, básnických sbírek od autorů, o nichž se ani neučíme. Můžete si tedy k maturitnímu rozboru vybrat nějakou volným veršem psanou ódu na nesmyslnost života a zkusit ji pak správně interpretovat učitelům, kteří z toho pravděpodobně nejsou o nic moudřejší než vy. Ale je to na seznamu, tak se o tom bavme.

V našem seznamu najdete zajímavá i méně zajímavá díla. Najdete tu profláknuté záležitosti, jako je Máj, Hamlet nebo Báječná léta pod psa. Co tu ale rozhodně neuvidíte, je současná beletrie. Můžete se sice částečně ztotožnit s paní Bovaryovou, která byla nešťastná v manželství a od milenců chtěla tolik, že ji nakonec opouštěli, ale nebylo by přeci jen přínosnější vybírat také literaturu jednadvacátého století, které je plné specifických problémů? Je skvělé vědět, že některé problémy provázejí lidstvo už odnepaměti, ale nemělo by se zapomínat na současnost. Vychází celá řada knih, které rozebírají psychické problémy spojené s rychlou společností, romány reflektující dopad nedávných událostí na život jednotlivce, sci-fi povídky o tom, kam bychom to jako lidstvo mohli dopracovat.

Když jsme dostali zadání „Vyjmenujte pět historických románů“, očekávalo se od nás, že napíšeme jména Jiráskových husitských trilogií a možná ještě něco. Psát o Kenu Folletovi bychom mohli jen těžko, protože češtinář neví, o koho se jedná. Když čteme Čapka, opěvujeme kromě jeho literárního talentu také jeho filosofii a predikci různých budoucích faktorů, které (ne)příznivě ovlivní lidstvo. Ale přestože obdivujeme jeho vizionářství, nedostaneme prostor se posunout k současné literatuře, v níž nejeden autor se stejnou naléhavostí varuje před důsledky našeho jednání.

Přirovnala bych to ke konzervě. Dokud ji necháte zavřenou, dokud k ní nepustíte vzduch, jídlo uvnitř zůstane zachovalé, nezkazí se. Jakmile ji ale naříznete – a stačí malý otvor -, její obsah bude určen buď k rychlé spotřebě nebo k věčné zkáze. A podobně je to s maturitními seznamy a literaturou, která byla klasická už za našich dědečků. Jakmile si tam pustíme Rowlingovou, Johna Boyna nebo kohokoliv, kdo publikuje v jednadvacátém století, zkazí se kvalita. Nedejbože, aby to někoho bavilo číst. Nedejbože, aby se tam mluvilo o věcech, které jsou aktuální a k nimž možná nemají někteří kantoři co říct. A pak by se buď musely ty seznamy vyhodit a kompletně předělat systém, nebo… co by se vlastně dělo?

PS: Sama nejsem ve všech směrech liberální. Sama zastávám názor, že číst klasiku nikomu neuškodí. Jedním z mých maturitních předmětů je právě literatura a její dějiny a rozhodně si nechci stěžovat na to, co se musím učit nebo kolik bych toho ještě měla přečíst. Ale nejde o mě. Jde o ty, které čtení starých děl, jimž nerozumí a která jim nedávají žádné poselství, odradí od čtení jako takového. Jde o to, že studenti potřebují, aby je čtení bavilo, a profesoři naproti tomu musí umět sledovat svět kolem sebe a čas od času se nebránit přečtení něčeho nového, něčeho „revolučního“, něčeho, o čem se mluví a o čem by se nemělo mlčet.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *