„On byl duševně nemocný, normální člověk by to neudělal.“ – Úvaha o významu oběti Jana Palacha

O Janu Palachovi a jeho činu se v posledních měsících mluvilo téměř všude. Zásluhu na tom asi má také uvedení filmu „Jan Palach“ loni v létě a právě připomínané výročí jeho úmrtí. Měla jeho oběť nějaký smysl? A jaký?

Zdroj fotografie

Pro velkou část osob, s nimiž jsem na toto téma diskutovala, je odpověď jednoznačná – Palach nebyl normální a svým činem nikomu nepomohl. Jenže co znamená být normální? Umět se přizpůsobit době, která si říkala normalizace? Jsou zoufalost a pocit bezmoci opravdu duševní poruchou?

Nemohu se ubránit myšlence, že většina lidí nedokáže pochopit, proč by se mladý člověk upaloval kvůli politice nebo nějaký idejím a vnitřním hodnotám. Nešťastná láska nebo neúspěchy, to by snad ještě šlo považovat za normální, byť drastické řešení. Ale vždyť Palach neměl důvod pro sebevraždu – nebo ano?

Častým argumentem, který popírá význam Palachovy oběti, je právě ta pochybnost, jestli svým činem něco dokázal. Vzpomněla jsem si na plukovníka Švece, který za první světové války spáchal sebevraždu, protože jeho muži, ovlivnění komunistickými agitátory, odmítli uposlechnout rozkaz bojovat proti nim. Po své smrti se dočkal uznání, vojáci se vzpamatovali z transu a v boji s bolševiky dosáhli nemalých úspěchů. Možná o tomhle případě Palach také četl a inspiroval se jím. Koneckonců Josef Jiří Švec byl rovněž mladý.

V Palachově případě to ale dopadlo trochu jinak. Ne že by svým vzplanutím alespoň na krátkou dobu neprobudil národ z letargie, nepovedlo se mu ale zažehnout vlnu odporu. Lidé byli pohoršení a uvědomovali si absurdnost situace, avšak jejich strach, lenost či pohodlnost jim bránily vyjít do ulic. A teprve o generaci později se v Palachově jménu začalo demonstrovat za svobodu a lepší společnost. Nezpůsobil to sice Palachův čin, dějiny by se nejspíš ubíraly podobnou cestou i bez něj, ale Češi by z toho jako národ vyšli jako ještě komičtější čecháčci.

Proč zvolil Palach oheň? Pravděpodobně doufal, že bude víc vidět, že dostojí své metafoře. Slyšela jsem, že by snad býval udělal lépe, kdyby zapálil budovu ÚV KSČ nebo nějakého předního funkcionáře zastřelil, ale to by přece nemohl udělat! Pokud to byl člověk vysokých ideálů, nechtěl skončit jako atentátník – nejspíš by situaci takovým činem jen zhoršil a normalizaci přitvrdil. Jiné řešení však v té době neviděl, nedokázal žít ve světě, v němž projev svobodného myšlení znamenal problémy. A přece nechtěl odejít tiše, protože věřil, že není sám. Chtěl dát lidem najevo, že pokud se spojí, komunisté je nebudou moct všechny perzekvovat. Že mají život ve svých rukou. A že nemusí žít tak, jak to určil soudruh od naproti.

Takže – mělo to tedy význam? Myslím, že ano, i když možná ne takový, jaký Palach zamýšlel. Poselství, které jeho oběť přinesla, je však trvající: nebýt lhostejný, být odvážný, vážit si pravdy, bojovat za svobodu a demokracii a být ochotný přinášet osobní oběti.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *