“Jakákoliv realita má v sobě skrytou absurditu.”

Divadelní hry Václava Havla vám jistě nejsou neznámé. Jeho jednoaktové hry, takzvané “vaňkovky” budily pozornost kdysi, když byly poprvé vydány a hrány, a vzbuzují ji i v současnosti. Co je vlastně na nich tak hodnotné, pomineme-li identitu jejich autora? Koneckonců Václav Havel byl v době, kdy tyto hry psal, ne snad neznámým, ale určitě ne proslulým dramatikem. Respektive psancem komunistického režimu.

Havlovy divadelní hry se na internetových portálech (Databáze knih, Goodreads) netěší příliš vysokým hodnocením. Většina uživatelů je hodnotí jako průměrné či divné. Ti čtenáři, kteří se odhodlají napsat komentář, však vyzdvihují klady těchto her a snaží se poukázat na to, co je na nich hodnotné.

Tak třeba Audience. Hra, v níž je skladník Vaněk v kanceláři Sládka. Vedou spolu dost neobvyklý, člověk by řekl až absurdní rozhovor. Je v něm však skryto plno metafor a narážek na chod tehdejší socialistické společnosti, na život i na lidskou povahu. Sládek k Vaňkovi přistupuje obezřetně, snaží se naklonit si ho. Ze začátku mu vyká, později přejde k tykání. Hovoří, jako by oni dva byli přátelé. Žádá jej, žadoní, aby přivedl svou známou, Jiřinu Bohdalovou. Slibuje mu, že mu zajistí lepší místo. Co za to? Nic menšího než hlášení. To Vaněk, tedy Havlovo alterego, odmítá už jen z principu. Sládek, představitel podporovatele režimu, základní figurka v socialistické hře, na něj svádí vinu za svůj bezútěšný život plný špíny. Vyčítá mu, že právě kvůli lidem, kteří lpějí na své morálce tak jako Vaněk, se on musí potýkat se vším tím svinstvem, které režim „poskytuje“. Sládek je opilý a rozlítostněný sám nad sebou. Jak má Vaněk reagovat?

Vernisáž, další jednoaktová vaňkovka, je trochu jiného rázu. Vaněk přichází ke svým přátelům Michalovi a Věře do bytu a je konfrontován s jejich realitou. Mají zrenovovaný byt, všechno tip ťop, mají perfektní manželství, dokonalého syna. Věra je bezchybná manželka, Michal bezchybný manžel. Neustále se snaží udělat na Vaňka (v této hře vystupuje jako Bedřich) dojem, přesvědčit ho, že by měl jejich životní styl schválit, že by svůj život měl zařídit v podobném duchu. Když chce Bedřich odejít z této absurdní scény, manželé propadají hysterii. Jako by bez návštěvníka, jemuž by mohli svůj materiální přepych, svou výlohovitě zaměřenou existenci, vlastně ani nebyli. Bez třetí osoby jim chybí ono štěstí, o němž tak vehementně mluví.

Třetí vaňkovka, Protest, je morálně snad nejnáročnější. Setkáváme se zde s Vaňkem a Staňkem. Vaněk coby disident, Staněk coby rádoby disident. Staněk chce požádat Vaňka, aby za něj podepsal petici. On sám to udělat nemůže, zničil by si tím život. Navíc nemá žádné jméno v disidentských kruzích, nemůže ohrozit rodinu… ale zase když to neudělá, když nepomůže správné věci, jak se na sebe bude moci dívat do zrcadla? Vaněk nerozumí rozpakům, které Staněk prožívá, nechápe ono dilema, které ho zdržuje a odrazuje od podpisu petice za propuštění hudební skupiny.

Všechny tyto krátké hry mají společné prvky, které jasně ukazují na Havlův (tehdejší) styl. Absurdita, s níž jsou jednotlivé situace vykreslovány. Dialogy, které zdánlivě nikam nevedou, překonávání pocitů sebe sama, myšlenky o společnosti. Rozdíl mezi disidentem, řadovým občanem a občanem, který to chce někam dotáhnout. Mezi ideálem a naprostým skandálem. Mezi ideály, morálkou a snahou zachovat si co nejlepší žití v daných podmínkách.

Někteří tvrdí, že nebýt toho, že se Václav Havel stal po revoluci prezidentem, jeho hry by takový úspěch nesklidily a pro širokou veřejnost by skončily v zapomnění. Ztotožňuji se však spíše s názorem, že tyto hry přesahují dobu, v níž se odehrávají, a docela klidně by se daly interpretovat i v současnosti. Samozřejmě, mnohé se změnilo – leccos však zůstává nepozměněné. Třeba lidská povaha.

Kritici hrám vyčítají, že nemají žádnou literární hodnotu, že jejich největší zásluha je reflektování politické reality. Literatura, potažmo divadlo či film, ale přece do jisté míry musí odrážet společenské dění, ne? Musí reflektovat společenské problémy, musí se k nim nějak stavět. Havel si vybral představení života disidenta – sebe. Je mu často vytýkáno, že ač neustále kritizuje společnost, komunismus, poměry mezi lidmi a nedostatek morálky, nepředkládá žádné řešení těchto problémů. Vaněk, tedy Havlovo alterego, vystupuje docela přezíravě, letargicky, skoro až povýšeně a netečně. Nabízí čtenáři/divákovi jedinečný pohled do zákulisí jakékoliv lidské existence – protože všichni známe prospěcháře a materialisty. Všichni známe amorálně vystupující lidi, kteří bez zásad a ideálů procházejí životem, chápají se příležitostí a ač plni pochybných myšlenek, nezastaví se, neotočí se proti proudu. Snad na ně chtěl autor při psaní upozornit a dodat: Nebuďte takoví. Copak si nechcete vážit sami sebe?

Malým důkazem toho, kam až to Havlovy hry dotáhly, jsou divadelní inscenace v Číně nebo v Nigérii. Působí to neuvěřitelně, absurdně – ostatně jako hry samy. Přesáhly dobu, v níž byly napsány. Přesáhly režim, o němž vyprávějí. Zachycují pocity, které prožívají miliony obyvatel nedemokratických zemí. Ale v osobě Václava Havla coby autora jim snad zároveň i dávají naději, že zůstat věrný sobě samotnému se vyplatí.

HAVEL, Václav. Audience / Protest / Vernisáž. Artur, 2018. 116 stran. ISBN 978-80-7483-080-8.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1 komentář: „“Jakákoliv realita má v sobě skrytou absurditu.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *