Jak to chodí na dějepisných soutěžích

Ve čtvrtek 22. listopadu se konalo celostátní kolo dvacátého sedmého ročníku Dějepisné soutěže gymnázií pořádané Gymnáziem Cheb. V budově Západočeské univerzity se proto sešlo sedmdesát pět tříčlenných týmů, které postoupily z dubnových krajských kol. Ale nejen ti – jako čestní hosté zde vystupovali politici, senátoři, historici a jiné zajímavé osobnosti, které, jak jinak, měly v průběhu dne prostor promluvit ke studentům. Co jsme se dozvěděli a co si z toho všeho odnést?

zdroj: Dějepisná soutěž gymnázií

O co v dějepisné soutěži jde

Dějepisná soutěž tohoto „chebského“ formátu je poměrně náročná a to z toho prostého důvodu, že se na ni nejde dokonale připravit. Dějiny zde nejsou předkládány jako učební látka, pár stran jmen a dat. Student se do doby, kterou zkoumá, musí doslova vžít, plně se tam ponořit a proniknout do každé kulturní skulinky. Otázky jsou zaměřeny na oblast politiky, sportu, vědy, kultury, filmu a umění, ale také běžného života. Pokládány jsou v češtině i ve slovenštině a týkají se detailů obou zemí, kdysi spojených ve federativním (ano, spíše papírovém) uspořádání. Jak řekl jeden z historiků a odborných garantů soutěže – koncept nespočívá v hlubokých myšlenkách o daném období, nýbrž jsou zkoušeny naše přesné a pohotové znalosti. K čemu to?

Ačkoliv mě samozřejmě do jisté míry frustruje náročnost a rozsah soutěže, s její formou souhlasím. Samotné vyplňování správných odpovědí toho studentovi mnoho nepřináší, největší dopad na něj má však rozsáhlá příprava, kterou nejspíš nikdo nepodceňuje. Nejde jen o to, přečíst si dvacet doporučených knížek, zhlédnout nějaké dobové filmy a prohlédnout si fotky čelních představitelů vlády. Během studia se neustále setkáváte s informacemi, které musíte třídit, nad nimiž přemýšlíte. A uvědomujete si, jaká ona doba, o níž tolik čtete, do jejíhož charakteru se snažíte proniknout, byla. Jak lidé žili. Co jim život zlepšovalo, co ztrpčovalo. Jak absurdně některé věci fungovaly. Jak zveličené byly maličkosti, jak potlačeny mohly být skutečnosti, které se jsou pro nás dnes samozřejmé.

Pro velkou část obyvatel, včetně třeba mých prarodičů, není období 1968-1977 žádnou historií. Pamatují si ta léta velmi dobře – koneckonců to všechno prožívali. Pražské jaro, Slavíky, mistrovství světa v hokeji a fotbale, otevření metra, zavedení poštovních čísel, znovuzavedení cenzury, kádrování, nejistotu i jistoty tehdejšího režimu, tehdejší doby. V rámci příprav se nezkoumají jen výjimečné politické události, které se dostaly do učebnic, ale právě i úroveň života ve společnosti, osobnosti, které se snažily něco změnit i ty, které to dotáhly daleko díky své prorežimní loajalitě.

zdroj: Dějepisná soutěž gymnázií

Čím víc člověk přečte, čím víc se dozví, tím větší má pocit, že chápe, co se v současnosti děje. A zároveň je zmatenější. Alespoň já to tak mám. Na jednu stranu totiž začínám rozumět, proč se tu komunistický režim držel, proč obyvatelé Československa žili, jak uměli a po nějaké demokracii vlastně až tak netoužili. Zároveň ale jasně vidím všechny ty rozdílnosti, všechny ty překážky, kvůli nimž bych tehdy nedokázala žít tak jako teď. Nejspíš bych neměla moc velké vyhlídky do budoucna.

Co nám vzkázaly osobnosti

Před zahájením soutěže i v jejím průběhu mezi jednotlivými (celkem čtyřmi) koly k nám promluvila řada osobností. Senátor Miroslav Nenutil, poslankyně Věra Procházková, starosta Chebu Antonín Jalovec, ředitel Gymnázia Cheb Jaroslav Kočvara, historikové (profesoři) Jan Rychlík, Roman Holec, Vilém Prečan, Miroslav Londák, Milan Hlavačka a Petr Vorel, bývalý předseda Senátu Milan Štěch, spisovatel Ondřej Neff a Dušan Uhrin, bývalý reprezentační trenér v kopané. Co říkali?

Někteří mluvili stručně, jiní rozvláčně. Zdůrazňovali důležitost historie, význam této soutěže pro náš vývoj a náš význam pro budoucnost společnosti. Někteří zněli dost kýčovitě a jejich projev nám nepředložil nic nového. Jeden z profesorů se odvážil odstoupit od tématu soutěže a pustil se do komentáře o úrovni české žurnalistiky. Starosta Jalovec vyslovil myšlenku, s níž se ztotožňuji asi nejvíce – nevadí, že lecjaký dělník nezná Boženu Němcovou jinak než jako portrét na pětistovce. Důležité je, že v sobě uchovává základní hodnoty, které by měly být vlastní všem lidem, vzdělaným i „prostým“. Někteří zdůraznili, jaký vliv má neznalost nebo špatná interpretace historie na nárůst populismu, jak rádi někteří zapomínají, jak snadné to pro společnost je. Koneckonců jak už jsem řekla, doba, kterou jsme zkoumali, nebyla jen dobou perzekuce, normalizace, omezování lidských práv, ale také dobou zavedení sociálních příspěvků na děti a na bydlení, dobou jistot, že ceny neporostou a práce bude, že fotbal se bude hrát, že se ve Spišské Nové Vsi budou vyrábět hranolky a Karel Gott dostane Slavíka.

zdroj: Dějepisná soutěž gymnázií

Co jsem si ze soutěže odnesla? Několik zajímavých knižních publikací týkajících se československé historie. Dostali jsme také svačinu na dlouhou cestu domů. Ale především jsem opět nabyla jistoty, kterou občas ztrácím: Dějepis má smysl. Historie je důležitá. Rozhodně není ztráta času se jí zaobírat, zvlášť pokud mohu své znalosti následně nějak uplatnit. Mluvit s lidmi. S vrstevníky i se starší generací. Psát. Přemýšlet. Snažit se podporovat demokracii, snažit se upozorňovat na nebezpečí, které letargie, které touha po jednoduchých řešeních společenských problémů, skýtá. Historie by neměla být uzavřenou vědní disciplínou, historikové by měli čas od času vycházet z archívů. Popularizace není nutná, důležité je zůstat alespoň z větší části objektivní, nemanipulovat s fakty, ať už mluví ve prospěch či v neprospěch čehokoli.

Zdroj fotek: Dějepisná soutěž gymnázií v Chebu (fotky pochází z minulého ročníku, fotky pro letošní ročník zatím nejsou k dispozici)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *