Něco si přejte, padají instituce


Invaze nepřátelských, po zuby ozbrojených vojáků, uvěznění či přímo usmrcení současného vládce nebo alespoň defenestrace. To jsou způsoby převzetí kontroly nad státem tak, jak je známe z historie, a to i celkem nedávné.

Avšak s tím, jak se mění naše životy s vývojem společnosti, mění se i způsoby politického puče. Změny, které se udály od začátku rozhlasového vysílání, dnes již činí jednoduché a rychlé převzetí moci velice obtížným. Zatímco dříve bylo pro ovládnutí země klíčové získat na svou stranu rozhlas a později televize, dnes jsou zdroje informací pro obyvatelstvo významně decentralizované. Doslova každý dnes může v kapse nosit přístroj schopný zaznamenávat obraz, a ten stejný člověk jej může téměř instantně sdílet celému lidstvu.
Stále existuje možnost najet do Prahy tanky, rozpustit parlament a ukončit vysílání ČT. Dojde tak sice k faktickému ovládnutí státu, nicméně půjde o okupaci, které bude odporovat obyvatelstvo a také spojenci České republiky. Takové řešení je tedy nejen nákladné, ale zároveň dost možná přináší více škody než užitku, není-li kontrola nad územím České republiky nějak významná z geopolitického hlediska.

Česká republika by pro Rusko byla patrně mnohem užitečnější jako sabotér Evropy, který podkopává její jednotu a snaží se ji rozbít zevnitř. No ale jak by Rusové mohli přesvědčit Čechy, že právě oni budou hájit jejich zájmy lépe než EU nebo NATO? Ač se po republice pár pomatenců s podobnými názory pohybuje, získat příklon většiny by bylo nesmírně obtížné. Ani tak ale v bezpečí nejsme, Rusové totiž nemusí přesvědčit o své důvěryhodnosti, stačí jim přesvědčit o nedůvěryhodnosti EU a NATO. A protože jsou Češi pověstní svým brbláním nad tím, jak je vše špatně, není tak těžké dát mudrlantům trochu větší prostor. Mnoho z Čechů se navíc nikdy zcela nesmířilo s tím, že: černoši jsou něco více než opice (však cigáni taky jen berou dávky), gayové a lesby mohou adoptovat děti (proč taky, však ony mohou vyrůstat v dětském domově) nebo že se svým starým dieselem nemůžou do centra města (svoboda trávit své spoluobčany by měla být zakotvena v ústavě).

Dokud byly podobným zvrhlostem vystaveni jen v amerických filmech, vyvolalo to mezi Čechy pozdvižení obočí, ale v podstatě se nic nedělo. Pak ovšem přišla ta zvrhlá EU a chce po nich, aby to dělali taky! Představte si, že: si vaše čtrnáctiletá dcera jednoho dne přivede domů černocha a vy ho kvůli EU ani nebudete moci vyhnat ze svého domu, naopak mu budete muset poskytnout azyl ve svém domě a sami jít bydlet pod most. Stále však přitom chodit do práce, nakupovat mu a uklízet po něm. A on ještě k tomu bude spát s vaší čtrnáctiletou dcerou a znásilňovat vašeho šestiletého syna!

Jakkoli se to zdá směšné, existují lidé, kteří podobnému scénáři (byť pravděpodobně méně teatrálně popsanému) skutečně věří. Příčiny můžeme hledat v klasické české zabedněnosti, většina Čechů vystrčí paty z republiky jen na čtrnáctidenní výlet do Chorvatska, jehož hlavním cílem je válet se na pláži; cizí jazyk neumí a své názory opírají o fakta získaná z Blesku a Aha.

Cesta k ovlivnění veřejného mínění ve svůj prospěch může být velmi pozvolná – zaplatíte pár lidem, aby na sociálních sítích a v diskusích rozvíjeli ty správné myšlenky, zpochybňovali zavedené pořádky a vyhrožovali katastrofickými důsledky. Když narazíte na spolek, jehož úspěch by se vám hodil, nenápadně mu přihrajete pár drobných. Je jedno, zda jde o kandidáta na prezidenta nebo Svaz bojovníků za svobodu.

A přesně sem jsem tím velkým obloukem mířil. Vyznamenání známého komunistického fízla Ondráčka bez udání jakéhokoli důvodu se dá těžko vysvětlit jinak než tak, že záměr pana Vodičky příliš neodpovídá názvu organizace, jíž předsedá. Před nedávnou dobou utahování šroubů a vyrábění nepřítele čelili Rusové, pak Maďaři a dnes i Poláci. Rusové se už dostali do bodu, kdy svobodná média prakticky neexistují, ta zbylá soukromá se musí vyvarovat ostré kritiky režimu. Výrazní názoroví oponenti a dotěrní investigativní novináři rozmetaní na kusy (někteří doslova), běžní občané neochotní se do politiky zapojit. Odtud se k liberální demokracii bude těžko vracet.

A s podobnou strategií se teď pokoušejí Rusové uspět i u nás, pro což již získali spoustu zastánců včetně prezidenta Zemana. Někteří to budou dělat z ideologických důvodů, jiní z pragmatismu a vidiny výdělku či zisku moci, další prostě jen naletí na plané sliby a stanou se užitečnými idioty. Nevím, do které z těchto skupin zařadit pana Vodičku a jeho přátele, ovšem je jasné, že tohle je jedna z prvních institucí, která padla. Pro názornost bych se přimlouval za přejmenování toho jejich spolku na Svaz bojovníků proti svobodě, po vyznamenání Ondráčka už není pochyb, že přesně to je jejich zájmem.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1 komentář: „Něco si přejte, padají instituce

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *