Podíl Československa na Mnichovské dohodě

Pro český národ i stát je do značné míry definující období první republiky. Tehdy poprvé po několika stech letech měli Češi možnost vládnout si sami bez nutnosti brát ohled na to, co si myslí ve Vídni. Zároveň byli v této době v čele státu politici, kteří se o vznik Československa významně zasadili. Úspěšné založení státu s Prahou jako hlavním městem se podařilo i díky účasti Čechů v bojích první světové války.

Podíváme-li se dnes na posledních sto let, nenajdeme jiné historické období, na které by se dalo dívat pozitivně. Sametová revoluce stále není dost daleko na to, abychom ji prohlásili za čistý dějepis a stále existuje mnoho Čechů, kteří rozporují její pozitivní dopad. Období socialismu pak označují pozitivně jen ti nejzatvrzelejší komunisté, dobu protektorátu Čechy a Morava si možná bude chválit fašista přející svým spoluobčanům jen to nejhorší.

Mostecká stávka

První republika je však obdobím čistým. O její vznik se zasloužila odvaha Československého národa a v jejím čele stáli ti nejschopnější politici. Díky tomu bylo Československo dobrem, které nám bylo po takovou dobu odpíráno.

Vědomi si tohoto břemene, Čechoslováci se chovali vždy vzorně a stát o své občany láskyplně pečoval. Až pak se z ničeho nic Němci v pohraničí začali fašizovat. Ne, tak jednoduché, jak se někdy může zdát, to opravdu nebylo.

Ti z nás, pro které historie skončila v deváté třídě ZŠ, se nikdy nedozví kontext této situace a Československo budou vnímat jako oběť, která nikdy neudělala nic špatně, krom toho, že neměla dost zbraní na obranu před sousedy snažícími se ji roztrhat na kousky. Sudetské Němce pak budou vnímat jako zrádné krysy, s nimiž se nám po druhé světové konečně podařilo zatočit. Jak už to tak bývá, ta situace tehdy byla o něco komplikovanější a méně čistá – šlo totiž o politiku.

Už před samotným vznikem Československa se vyskytovaly problémy spjaté s národnostním složením nového státu. Československo mělo být především vlastním státem Čechů, kteří o vyrovnání s Rakouskem po vzoru Maďarska usilovali už od šedesátých let devatenáctého století. Situaci komplikovala početná německá menšina, která osídlovala pohraničí. Jak problém vyřešit? Historicky totiž spadají Sudety k Čechám, ale stejně tak tu už mnoho staletí žijí rakouští Němci, které ve třináctém století pozval Přemysl Otakar II. Československo mělo být hrdým státem Čechů, takže se Sudety se počítalo – navíc přece se nedají poraženému Německu nebo Rakousku. Aby se problém s počtem obyvatel vyřešil a nejmenovali jsme se třeba Českoněmecko, vymyslel Masaryk (který se narodil v Hodoníně a považoval se tak za Moravana, částečně i Slováka a samozřejmě za Čecha) takzvaný národ československý. Udělal to, co se v té době zdálo správné – začlenil slovenský národ, ještě ne úplně dospělý do fáze samostatnosti (obrození tam začalo o něco později než v Čechách a navíc historicky něco jako „Slovenské království“ neexistovalo), k Čechům a vytvořil tak většinový, politický národ.

Už v říjnu 1918 se začaly menšiny bouřit. Oznámení Československa vyvolalo vlnu separatistických reakcí. Němci v pohraničí vytvořili čtyři autonomní oblasti a chtěli být připojeni buď k Rakousku nebo k Německu. Těšínští Poláci rovněž nechtěli být odtrženi od Polska hranicí. Slováci museli dlouho debatovat, než přijali Martinskou deklaraci a Maďaři se museli smířit s tím, že Československo se Dunaje nevzdá a oni k Maďarsku připojeni nebudou. I díky mezinárodní autoritě Masaryka a Beneše (konference ve Versailles, Trianonu a Saint Germain) se však podařilo nové hranice Československa prosadit, vojensky potlačit všemožná povstání a do roku 1919 vstoupit vesměs mírově a „jednotně“.

Chybou první republiky, která se však projevovala i jindy ve dvacátém století, byla centralistická politika. Praha se přirozeně stala nejdůležitějším městem, sídlily zde všechny vládní orgány, žila tu kultura, všechno se rozhodovalo v Praze. Politici z hlavního města ale nedokázali dohlédnout na Podkarpatskou Rus, do Košic a mnohdy ani do Sudet, které tak vzdálené nebyly. Každý vnímal „Česko“ jako průmyslovou a „Slovensko“ jako zemědělskou oblast a československá vláda někdy velice okatě přehlížela nespokojenost panující v dospívajícím slovenském národě, který toužil po pokroku, po zrovnoprávnění.

Nejinak však byla přehlížena třímilionová německá menšina. Ano, Němci sice měli v parlamentu několik politických stran, ve volbách roku 1925 získali dokonce 54 mandátů, na prosazení něčeho významného pro zlepšení pohraniční situace to však při 300 mandátech v Národním shromáždění (dnešní Poslanecké sněmovně) nestačilo. Češi (nechci říkat Čechoslováci, protože slovenské strany sice v parlamentu své zastoupení měly, ale většinou ne hlavní slovo ve vládnoucí koalici) se navíc na politické scéně neustále hádali, jedna vláda střídala druhou, v mezičase jmenoval prezident několik úřednických vlád. Jestliže hledáme spojitost České republiky s Československem, můžeme poukázat mimo jiné na tuto politickou nestabilitu.

První republiku můžeme rozdělit do několika fází z hlediska ekonomiky – v prvních poválečných letech byla krize, která dala vzniknout například KSČ, odštěpivší se od sociální demokracie. Tahle krize ale netrvala dlouho a zdálo se, že u nás nemá žádné důsledky. V polovině dvacátých let byla velice nízká nezaměstnanost celorepublikově, protestů bylo minimum. A přece: Slováci i Němci se cítili jako utlačované národy, jimiž do jisté míry také byli. Slovensko nadále zůstávalo pozadu v industrializaci i v míře vzdělanosti, čemuž přispíval fakt, že zde nebyl dostatek škol (včetně univerzit). Kdo chtěl studovat, musel do Prahy, případně do Brna, a nezřídka tam pak také zůstal. Zrodila se Hlinkova slovenská ludová strana, v pohraničí se kromě sociální demokracie a zemědělské strany začaly tvořit základy Henleinovy Sudetendeutsche Partei.

V roce 1928 krachla newyorská burza a brzy zaplavila krize celý svět. Vláda Františka Udržala po odchodu HSLS z koalice (Hlinkova strana odešla na protest proti částečně vykonstruovanému zatčení Vojtěcha Tuky, obviněném za špionáž ve prospěch Maďarska) podala demisi a byly vypsány nové volby. V prvních měsících postihla krize především zemědělství – drobné rolníky, zemědělce a živnostníky. (V zemědělství bylo tehdy zaměstnáno přes 60 % obyvatel.) V další fázi (1930) klesla poptávka po průmyslových výrobcích a práci začali ztrácet také továrenští dělníci. V roce 1934 propukla naplno i finanční krize. Stát se snažil pomoct lidem vydáváním takzvaných žebračenek, ale skutečnost, že mzdy poklesly minimálně o dvacet procent a až 1 200 000 obyvatel (převážně z chudších sociálních sfér) bylo bez práce, mluvila ve prospěch radikálních stran typu SDP nebo HSLS.

Žebračenka

Neutěšená situace na severu a západu Čech vyvolala četné stávky, z nichž nejznámější je asi ta v Mostu na jaře 1932. Mostečtí dělníci a horníci se rozhodli stávkovat na protest proti propouštění, snižování mezd a pracovní doby (z šesti na čtyři dny v týdnu). Jednalo se o obrovskou stávku, kterou podpořila i jiná dělnická města, a při jejím potlačování byli českými četníky zastřeleni dva demonstranti. Na jejich pohřbu se sešlo přes 50 000 lidí a byla podepsána dohoda mezi dělníky a důlní společností.

Jenže skutečnost, že někteří padli a jiní byli zraněni, zavdala skvělou příčinu radikálním politikům šířit ještě jedovatější myšlenky. „Masaryk nechal střílet do dělníků,“ říkalo se. Hitler v sousedním Německu už byl u moci a z bídy v Sudetech obviňoval československou vládu. Ač je těžké (a možná nesprávné) to takto otevřeně přiznat, měl pravdu v tom, že Československo neslo velký díl odpovědnosti. Do pohraničí se stejně jako do Slovenska neinvestovalo. Zdejší města jen stěží mohla čekat na peníze ze státní pokladny, díky nimž by se opravily zastaralé objekty, na úřadech se čeští zaměstnanci dívali na Němce spatra a často jim naschvál špatně vyřizovali žádosti, aby je potrestali za to, že mluví německy a ne česky. V roce 1933 zakázala vláda vznik nových německých stran a spolků a mnoho stávajících rozpustila (některé proto, že sympatizovaly s NSDAP, některé prostě proto, že byly německé a představovaly možnou hrozbu). V červenci 1933 byl rozšířen zákon na ochranu republiky – přibyla pravomoc státu nahlížet do soukromé korespondence, byla zavedena cenzura (převážně německého) tisku, všechny spolky musely být znovu schváleny a pokud nevyhovovaly, byly rozpuštěny, soukromým osobám smí být zabaven tiskařský lis a jiné přístroje sloužící k rozmnožování spisů.

Situace se vyostřovala. Henlein tehdy získal natolik početnou základnu voličů, že se s přehledem dostal do sněmovny ve volbách 1935. Ve vládní koalici (sedmičlenné) nakonec nebyl, přesto jeho strana díky podpoře z Německa začínala mít větší vliv. Sudetští Němci se chytli myšlenky, že mají právo na důstojnost, že smějí být hrdými příslušníky německého národa. Že by tento sebevědomý národ mohl žít v Československu, to Henlein na základě zkušenosti mohl snadno vyvrátit a lidé mu uvěřili.

Konrad Henlein

Dostáváme se ke květnové krizi 1938, kterou už musel řešil Edvard Beneš s vládou Milana Hodži sám. SDP vydala osmibodový „Karlovarský program“, v němž se shodla na tom, že Československo utiskuje menšiny a porušuje demokratické zásady. Že zároveň prosadili volné šíření nacismu, je věc druhá. Na mezinárodním poli se Československo snažilo lpět na dohodách s Francií a Sovětským svazem, ale nakonec marně. Především Francie se totiž dosud nevzpamatovala z hrůz první světové války a rozhodla se obětovat ten nespokojený kus pohraničí, který Československo stejně po dvacet let zanedbávalo, ve prospěch uklidnění situace v Evropě. Němci se sjednotili, národní otázky se daly považovat za vyřešené. Samozřejmě že nebyly a že v důsledku šlo o mnohem víc než o státní příslušnost, na niž se nechali nalákat prostí němečtí dělníci s vidinou lepšího života…

Tento článek rozhodně nemá vystupovat jako obrana nacionalistických a separatistických tendencí v Československu. Mnichovská dohoda, kterou si dnes (a zítra) připomínáme, byla bezpochyby porušením suverenity státu. Považujeme však za nutné zmínit i nepříliš známé skutečnosti, a sice že ČSR nefigurovalo jako vrcholná základna demokracie a že kdyby se Češi poučili ze svých vlastních zkušeností s ignorancí za Rakousko-Uherska a neopakovali úplně stejné chyby, k mnohým dějinným událostem by nemuselo dojít. Třeba by namísto Henleina zvítězila Jakschova sociální demokracie a Hitler by nemohl argumentovat rozšíření svého území tím, že sudetští občané po odchodu z republiky touží.

Stejně tak se můžeme ptát, proč Masaryk nedodržel Pittsburskou dohodu a nepodpořil vznik federalizovaného státu, a dal tak prostor k nacionalistickému vyjádření Hlinkovi, Tukovi a dalším Slovákům.

V souvislosti s Mnichovem 1938 se neustále pokládá otázka: „Měli jsme se bránit?“. Stejně legitimní by však mohla být otázka „Co jsme mohli udělat lépe pro to, aby každá národnostní menšina vnímala Československo jako svůj domov?“.

 

Zdroje

HOLUB, Petr. Pád demokracie. Týdeník Echo. Praha: Echo Media, a. s., 2017, ročník 4, číslo 37, strana 8-19. ISSN 2336-4971.

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 4. Praha: Nakladatelství Plus, 2018. 750 stran. ISBN 978-80-259-0871-6

RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století – Spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2012. 668 stran. ISBN 978-80-7429-133-3.

Mělo Československo smysl?

Oligarchismus v české společnosti – 1. část

Oligarchismus v české společnosti – 2. část

http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vacuum-iuris/

http://www.dejepis.com/ucebnice/hospodarska-krize-v-ceskoslovensku/

http://ftp.aspi.cz/opispdf/1933/044-1933.pdf

https://mostecky.denik.cz/zpravy_region/most_chomutov_stavka_demonstrace_20170413.html

http://www.warrelics.eu/forum/weimar-kriegervereine/sudetendeutsche-partei-27012/

 

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *