Islám a lidská práva. Jde to dohromady?

Máte někdy pocit, že ti teroristé a vyznavači Alláha snad ani lidé nejsou a že se na ně listina základních lidských práv a svobod nevztahuje? Koneckonců, kdyby Čech (nebo kdokoliv jiný z vyspělejších zemí) přijel do země, kde převládá islám, určitě ho na ulici bezdůvodně ukamenují. Nebo ne?

Úvod tohoto článku je samozřejmě hodně nadnesený, ale připadá mi, že představuje časté myšlenky mnohých spoluobčanů. Neříkám, že se do jisté míry nedivím – média nás o islámu neinformují zrovna objektivně. Na místě činu jsou většinou jen tehdy, když se nějaký blázen rozhodne spáchat atentát. A to je pak pochopitelné rozhořčení a negativní přijetí muslimů.

Ale co když obrázek, který nám média předkládají, není ani zdaleka tak úplný? Když policie zajme muslima páchajícího trestnou činnost, dozvíme se ve zprávách, že dotyčný je feťák a fanatik. Takže takoví budou určitě všichni, že? Odsoudit komunitu na základě chování jedince je snadné, ale určitě ne správné.

Uplatnila jsem jeden ze svých osvědčených postupů při získávání nových informací a o lidských právech v islámu jsem si něco přečetla. A pokud se vám nechce trávit s touto problematikou nadbytek času, tento článek snad shrne to nejdůležitější.

Právo na život a bezpečí

Tak jako křesťanství, i islám si za vyšší cíl klade úctu k životu a jeho ochranu. Dezinterpretace tohoto cíle je zřejmá v obou náboženstvích, ale za to mohou konkrétní lidé. Potrat povoluje pouze v nejnutnějších případech a zakazuje zabít člověka. Trest smrti smí vynést pouze kompetentní soud, vstup do války smí rozhodnout pouze řádně ustanovená vláda. Sebevražda také není úplně v souladu s náboženstvím.

Korán dává muslimům za povinnost pomáhat lidem – bez rozdílu rasy, národa nebo náboženství. Povinností každého uvědomělého muslima je poskytnout vám vodu, pokud umíráte žízní, nebo přivolat pomoc či se jinak pokusit o záchranu, pokud vám hrozí smrt.

Úcta k ženám

„Ty ženy jsou týrané, terorizované, nesmějí se oblékat, jak chtějí, jsou zavřené doma!“ myslíme si často při pohledu na zahalené ženy. Oblečení, které muslimky nosí, však slouží k jejich ochraně – nejen před počasím, ale především před ostatními muži. Žena má být cudná, ať už je muslimka nebo ne. Zde je nutné dodat, že i křesťanská společnost toto pravidlo ještě tak před sto lety vyzdvihovala.

Islám zakazuje násilí na ženách, cizoložství a prostituci jako takovou. Legislativně je velmi těžké muži takový čin prokázat, z morálního hlediska je to však společností netolerované.

Právo na svobodu a základní životní úroveň

Se zpochybněním otroctví a povinností pomáhat lidem v nouzi přišla jako první společnost islámská. Základní ekonomické právo islámu, totiž že muslim musí pomoci bezvýhradně každému, kdo jej požádá o pomoc (opět se v Koránu neuvádí nic o rase, náboženství nebo národnosti), nezakazuje muslimovi shromažďovat majetek nebo podnikat. Zatímco křesťanské společnosti trvalo několik staletí, než plošně zrušila otroctví a ještě déle, než vyhlásila rovnoprávnost ras a národů, islám osvobozování otroků podporoval průběžně. Na jednu stranu tedy nerovnoprávnost a nesvoboda trvaly déle, na druhou stranu se jednotliví otroci postupně začleňovali do společnosti a nedocházelo k segregaci v takové míře, jako tomu bylo třeba v Americe. Problém lze tedy pojmout z různých úhlů. (Nutno podotknout, že je rozdíl mezi náboženskými zásadami a tím, co povoluje vláda.)

Zásady rovnosti

Podle Koránu se nadřazenost jednoho člověka nad druhým zakládá pouze na uvědomování si boha a na ryzosti charakteru a mravnosti, ne na barvě pleti, jazyku či národnosti. Ale i pokud se muslim považuje za nadřazeného, neospravedlňuje ho to ve jménu náboženství páchat trestné činy na jiných osobách. Tady samozřejmě hodně záleží na tom, jak si jednotlivec zásady vykládá. Slušný člověk má ale většinou morálku na takové úrovni, že tuto zásadu dodržuje a zbytečně se nepovyšuje.

Co by měl zajišťovat muslimský stát?

V ústavě každého státu, kde jako náboženství převládá islám, by mělo být zakotveno bezpečí života a majetku, ochrana cti, nedotknutelnost a bezpečí soukromého života, bezpečí osobní svobody, právo na protest proti tyranii, svoboda projevu, svoboda sdružování, svoboda svědomí a přesvědčení, ochrana náboženského cítění, ochrana před neoprávněným uvězněním, právo na základní životní potřeby a rovnost před zákonem. V praxi by to mělo znamenat například to, že tyto zákony se vztahují i na vládce země. Že při vyjadřování svých názorů má být muslim slušný a nemá šířit nenávist. Že člověk nesmí být zatčen, aniž by byl obviněn. Muslim nemá právo nutit vyznavače jiné víry, aby přešel k islámu, protože podle Koránu dal Bůh lidem svobodnou vůli a tedy schopnost vybrat si, čemu budou věřit. Muslim by tedy neměl urážet ostatní, aby ani oni neuráželi jeho a jeho víru.

„Jenže praxe je úplně jiná!“

Ano, ve skutečnosti všechno samozřejmě nefunguje tak, jak je to na papíře. Zatímco naše legislativa je sice docela jednoznačná a spíš než vlastní výklad představuje problém nedůslednost při jejím uplatňování, islám čerpá z Koránu. Ten je starý přes tisíc let a dá se vykládat různě – ostatně tak jako Bible.

A vždycky se najde někdo, kdo si bude pravidla a povinnosti vykládat jinak, po svém.

Jsem si vědoma toho, že je tento článek stručný a nekonkrétní. Jeho cílem je však především znovu upozornit na to, že muslimové jsou lidé jako my a jsme si s nimi rovni. A že správný muslim to vnímá úplně stejně.

 

Zdroje:

Lidská práva v islámu, překlad: Robert Hýsek. 1. vydání. Islámská nadace v Praze, 2006. ISBN 80-903196-2-9.

Pilíře víry, překlad: Eva Záherová. 4. vydání. Muslimská obec v Praze, 2013. ISBN 978-80-87636-02-2.

Islám a otroctví

Největší problém dnešních muslimů: Lidé, kteří chtějí vzlétnout bez křídel

 

Tipy na čtení:

Muslimové v Česku

E-Islám.cz

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *