Oligarchismus v české společnosti 2. část

Edvard Beneš, dobrý muž ve špatné době. Zdroj

Úvod Cesta k oligarchismu
1. část Základní a obecné informace k oligarchismu
2. část Oligarchismus v české společnosti (1/2)
3. část Oligarchismus v české společnosti (2/2)

Volby roku 1925 a co bylo pak

Už od roku 1924 se na půdě Československa dala zaznamenat „fáze stabilizace politických a hospodářských problémů“. Země ustála menší hospodářskou krizi z roku 1923 (která byla ještě důsledkem první světové války), klesala nacionalistická agitace a politické strany jednotlivých národů v Československu se začaly snažit o vládní spolupráci. [21]

Volby byly vypsány předčasně v té nejvhodnější době – ekonomika byla stabilní a uvnitř koalic to vřelo. Sociální demokraté nechtěli přijmout zavedení obilních cen, které prosazovali agrárníci. KSČ procházela fází frakčních sporů, byl vyloučen Josef Bubník a díky tomu všemu opouštěly ostatní strany obavy, že by mohli komunisté ve volbách masivně posílit.

Jak volby dopadly? Předsedou dolní komory se stal Jan Malypetr, v únoru 1926 byl předsedou senátu zvolen Václav Klofáč, v listopadu se uskutečnila nová volba a horní komoru získal Mořic Hruban ze strany lidovců. Co se týká volebních výsledků jednotlivých stran, dají se hodnotit různě. Komunisté v českých zemích vyhráli, celonárodně skončili až druzí, předběhli je agrárníci. Posílila sociální demokracie česká i německá a Československá strana lidová, která se umístila na třetím místě. Voleb se zúčastnilo přes 90 % občanů, jimž bylo uděleno volební právo.

Po volbách se zformovalo nové uskupení, zásluhu na tom měl Švehla. Novým členem teď již Šestky byla živnostenská strana. Existovala však jen do roku 1926, kdy se opět rozpadla. Masaryk znovu jmenoval úřednickou vládu s Janem Černým v čele. Díky Švehlově iniciativě existovala v letech 1926-1929 koalice pouze občanských stran bez stran socialistických, které se někdy také přezdívá Panská koalice.

V čele Panské koalice stál Antonín Švehla a sestávala z pěti, později ze sedmi stran: Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, Československá strana lidová, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, Německý svaz zemědělců, Německá křesťansko-sociální strana lidová, později i Hlinkova slovenská l’udová strana a Československá národní demokracie. Ministrem zahraničí byl opět Edvard Beneš hájící Masarykovy zájmy. [22]

Roku 1927 se konala třetí prezidentská volba, v níž opět kandidoval Masaryk. Zprvu nenacházel podporu ani u celé vládní koalice, ale nakonec byl přeci jen zvolen. Antonín Švehla jej totiž podpořil, když prohlásil, že „Bez Masaryka není Československa.“ [23]

Ve druhé polovině dvacátých let zaznamenávala světová i československá ekonomika výrazný vzestup i rozvoj, procházela konjunkturou. Modernizoval se průmysl, do výroby se zaváděly technické novinky ze západu. Nejvíce se rozvíjel strojírenský průmysl – tedy výroba motocyklů (Janečkova pražská zbrojovka) či automobilů (Aero Praha, Škodovy závody Plzeň) a letadel. [24] Téměř neexistovala nezaměstnanost, nejnižší čísla lidí bez práce pochází z roku 1928.

Vývoj oligarchie v republice od hospodářské až k mnichovské krizi

V únoru 1929 vystřídal Antonína Švehlu v křesle předsedy vlády dlouholetý politik a bývalý ministr národní obrany František Udržal. [25] Tato vláda pokračovala v panské koalici, přičemž agrárníci získali kromě předsedy vlády čtyři ministerstva, ČSL tři posty, Hlinkova lidová strana dva, zbylé čtyři strany po jednom a čtyři ministerstva připadla nestraníkům – ministrem zahraničních věcí byl Edvard Beneš, ministrem vnitra a správcem ministerstva pro zásobování lidu Jan Černý a ministrem financí Bohumil Vlasák. Ačkoliv se řádné parlamentní volby měly uskutečnit až v listopadu 1931, agrární strana se rozhodla využít ekonomické konjunktury k předčasným volbám. Naproti tomu lidovci chtěli termín předčasných voleb posunout, protože se obávali propadu. Své stanovisko změnili až v září 1929 v souvislosti s tisíciletým výročím úmrtí svatého Václava, které interpretovali jako posílení křesťanských tradic. [26]

Na podzim se vládní koalice otřásla také po dění na Slovensku. Vojtech Tuka, přední politik Hlinkovy slovenské ludové strany, totiž publikoval článek Vacuum iuris, v němž vyslovuje názor, že v den desátého výročí vzniku republiky nastane na Slovensku bezprávný stav. – zpochybnil tedy ústavnost trvání československé moci na území Slovenska. Tento článek přispěl k Tukovu zatčení a odsouzení pro špionáž ve prospěch Maďarska. Ve vězení byl až do své amnestie v roce 1937. Na protest proti Tukovu odsouzení opustila HSLS vládu. František Udržal se dohodl s Masarykem na vypsání voleb a 27.10:1929 podala jeho vláda demisi. [27]

Po volbách do Národního shromáždění se premiérem stal opět František Udržal. Vznikla takzvaná široká koalice, která spojovala téměř všechny relevantní politické strany, konkrétně Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, Československou stranu národně socialistickou, Československou národní demokracii, Československou stranu lidovou, Československou živnostensko-obchodnickou stranu středostavovskou, Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou v ČSR a Německý svaz zemědělců a venkovských živností. [28]

Tou dobou už ale naplno propukala ve světě i u nás hospodářská krize vyvolaná krachem na New Yorské burze. Krize postihla nejvíce zemědělství, v němž bylo zaměstnáno přes 60 % obyvatel. Nejvíce trpěli drobní rolníci, neboť jim rostla zadluženost. Největší hrozbou byli především pro východ republiky exekutoři. Krize v průmyslových odvětvích začala v roce 1930, neboť tehdy klesla poptávka po průmyslovém zboží. Pokles souvisel také s exportním charakterem Československa. Republice se už nikdy nepodařilo dostat se na stejnou míru vývozu, i když krize byla překonána. V roce 1934 propukla naplno finanční krize, která se nejvíc projevila na Slovensku, Podkarpatské Rusi a v českém pohraničí.

Vláda se snažila krizi řešit například půjčkami, organizacemi sociálních podpůrných akcí pro dělnictvo a stravovacími akcemi pro neorganizované dělníky, vydávaly se takzvané žebračenky. Mzdy poklesly až o dvacet procent, nezaměstnaných každým dnem přibývalo a nejvyšší čísla hovoří o 1 300 000 lidech bez práce.

Krize měla samozřejmě i závažné politické důsledky. Rostla aktivita KSČ a dělnické hnutí se radikalizovalo. Narůstaly také nacionalistické tendence v pohraničí i na Slovensku, probíhaly stávky, které si vyžádaly oběti na životech. (Například Mostecká stávka v březnu a dubnu 1932.) Tou dobou už se v sousedním Německu k moci dral Hitler, který obviňoval Československo z krize a jejích důsledků. [29]

Tehdejší představitelé vládnoucích stran cítili silný nátlak ze všech stran – bouřili se pohraniční Němci i Češi ve středu země. V roce 1933 se proto tehdejší oligarchové dohodli na vydání zákonu o zákazu a rozpuštění protidemokratických stran. Rozpuštěny byly DNSAP (německá nacionalisticko-socialistická pracovní strana) a DNP (německá nacionalistická strana), které se dají považovat za pátou kolonu Hitlerovy NSDAP.

Tomáš Garrigue Masaryk, prezident osvoboditel. Zdroj

Celé znění zákona na ochranu republiky, respektive jeho rozšíření z 10. července 1933, můžeme najít ve Stejnopisu sbírky zákonů a nařízení státu československého. Nové zákony doplňují stávající zákon na ochranu o republiky, zavádějí nová mimořádná opatření a mění tiskové zákony. Zakazují například vznik nových, úředně neprověřených spolků a dosavadní spolky musí být znovu schváleny. Zavádí se možnost cenzury tisku, Státní bezpečnostní úřad smí zabavovat a otevírat dopisy a zásilky, smí zakázat soukromým osobám držet tiskařské lisy a jiné přístroje sloužící k rozmnožování spisů atd. [30]

V roce 1933 využil Konrad Henlein nových podmínek a založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu. Ta oficiálně nepopírala československý stát, takže mohla být povolena. Roku 1935 se přejmenovala na Sudetendeutsche Partei.

Vláda situaci zkrátka nezvládala. Vznikaly další fašistické a nacionalistické strany, Hlinkova ludová strana začala prosazovat autonomii, v Čechách se zrodila Kramářova obec fašistická, probíhala řada protiněmeckých demonstrací. Národní shromáždění při příležitosti Masarykových osmdesátých narozenin jednalo o přijetí zákona „T. G. Masaryk se zasloužil o stát“, který měl být vytesán do kamene ve sněmovně a jehož přijetí vyvolalo velké spory.

Františka Udržala vystřídal v roli předsedy vlády Jan Malypetr, který udržel širokou koalici po dobu dalších tří období. V roce 1935 ho v listopadu vystřídal Milan Hodža. Zastavme se však ještě u květnových voleb z téhož roku. Politické strany vedly velmi ostré kampaně, objevily se i případy nátlaku a zastrašování voličů (například v Sudetoněmecké straně). Krátce před volbami byly posíleny strany etnických a menšinových obcí, například Židovská strana, které neměly více nž 300 000 příslušníků. Proti tomuto návrhu ostatní strany protestovaly, a tak koalice od původního záměru upustila. Konkrétně Židovská strana pak kandidovala spolu se sociálními demokraty.

Tyto volby vyhrála Henleinova Sudetoněmecká strana, která se však členem stávající sedmičlenné koalice nestala. [31] Nastal boj o demokracii a integritu státu, kterou chtěly porušit Hlinkova strana na Slovensku a Sudetendeutsche Partei v českém pohraničí. Vznikla nová strana Národní sjednocení, která se inspirovala Itálií a prosazovala fašistické tendence.

V tomto rušném období se vlivem stáří a slábnoucího zdraví vzdal funkce prezidenta Tomáš Garrigue Masaryk. Kandidáti na jeho místo byli tři: Edvard Beneš, Bohumil Němec a Klement Gottwald. V prosinci 1035 se novým prezidentem stal Edvard Beneš, který se snažil kráčet v Masarykových šlépějích.

Situace byla každým týdnem vážnější. Vládě se nepodařilo sjednotit německé protifašistické síly a ty se připojily k SdP. Henlein zvyšuje požadavky vůči československé vládě, jeho cílem je dosáhnout připojení Sudet k Říši. V dubnu 1938 přijala strana osmibodový karlovarský program, který prosazuje autonomii pohraničí, volnou propagaci nacismu a především se snaží dokázat, že Československo utiskuje menšiny a nelze se s vládou dohodnout, proto je potřeba zásah ze zahraničí. Na to reagovala Británie a Francie výzvou československé vládě, aby Henleinovy požadavky přijala.

Vypukla květnová krize – Henleinovci stupňují své požadavky, přerušují jednání s vládou. Hitler vyhrožuje. Československé vládě nezbylo než vyhlásit částečnou mobilizaci, čímž chtěla ukázat odhodlanost republiky bránit se. Hitler nechává vypracovat takzvaný Zelený plán (Fall Grün) útoku proti ČSR. Beneš stále důvěřuje ve spojenectví s Francií, ví, že sami by izolovanou válku s Německem prohráli během několika týdnů, ne-li dnů.

V první polovině září se HSLS pokusila o puč, na což zareagovala vláda velice rázně – vyhlásila stanné právo v pohraničí. 16. září vydala zatykač na Henleina a Franka. Sudetoněmecká otázka se přesouvá do mezinárodní politiky, Hitler se schází z britským premiérem Chamberlainem v Berchtesgardenu a požaduje odstoupit pohraničí s více než padesáti procenty Němců. 19.9. dostává československá vláda Anglo-Francouzské ultimatum, aby přijala Hitlerovy požadavky, jinak bude ČSR označeno za agresora války a nedočká se žádné pomoci ze strany západu nebo SSSR. Vláda toto ultimátum nejprve odmítla, ale po nátlaku Beneše jej přijala a poté podal Milan Hodža demisi celé vlády.

Beneš jmenuje úřednickou vládu v čele s Janem Syrovým a 23. září je vyhlášena mobilizace v pohraničí. 29.září se koná konference v Mnichově, kde se schází Mussolini, Hitler, Chamberlain a Daladier, představitelé čtyř evropských velmocí. Jednání skončilo podepsáním Mnichovské dohody o odstoupení československého pohraničí Německu. Ministr zahraničí ČSR Karel Krofta oznamuje 30.září, že Československo dohodu přijímá. [32]

Mnichov pro nás znamenal ztrátu suverenity a konec první republiky. Byly zde porušeny zásady mezinárodního práva; dohody s Francií, Sovětským svazem a Malá dohoda se ukázaly být neúčinné. Edvard Beneš vnímal tuto konferenci jako zradu západu, vznikl termín „mnichovský komplex“ a započala druhá republika, další etapa dějin Československa.

[1] Snahu spolupracovat projevovali především premiér Antonín Švehla a Bruno Kafka z Německé demokratické svobodomyslné strany.

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Pansk%C3%A1_koalice

[3] http://www.davidmikolas.cz/dejepis/texty/devitka/9_rocnik-ceskoslovensko_na_vzestupu.pdf

[4] http://dejepis.pajka.info/1304-csr-ve-20-letech-20-stoleti-spolecnost-a-hospodarstvi.php

[5] https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Udr%C5%BEal

[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_vl%C3%A1da_Franti%C5%A1ka_Udr%C5%BEala

[7] http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vacuum-iuris/

[8] https://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_vl%C3%A1da_Franti%C5%A1ka_Udr%C5%BEala

[9] http://www.dejepis.com/ucebnice/hospodarska-krize-v-ceskoslovensku/

[10] http://ftp.aspi.cz/opispdf/1933/044-1933.pdf

[11] https://cs.wikipedia.org/wiki/Volby_do_parlamentu_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky_1935

[12] http://www.dejepis.com/ucebnice/zanik-prvni-republiky/

Seznam literatury

HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie. Praha: Univerzita Karlova v Praze.

HOLUB, Petr. Pád demokracie. Týdeník Echo. Praha: Echo Media, a. s., 2017, ročník 4, číslo 37, strana 8-19. ISSN 2336-4971.

LEMEŠANI, Tomáš. Z Bureše Babišem. Vydání 1. Praha: Independent Media Publishing, 2017. 208 stran. ISBN 978-80-972789-3-9.

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 1. Praha: Themis, 1997. 719 stran. ISBN 80-85821-46-X.

PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis. Roč. 2013, čís. 1, s. 149-163.

Úvod Cesta k oligarchismu
1. část Základní a obecné informace k oligarchismu
2. část Oligarchismus v české společnosti (1/2)
3. část Oligarchismus v české společnosti (2/2)
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1 komentář: „Oligarchismus v české společnosti 2. část

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *