Oligarchismus v české společnosti 1. část

Rakousko-britský filosof Karl Popper[1] označil v roce 1945 Československo, které vybudoval Masaryk, za jeden z nejlepších a nejvíc demokratických států, které kdy existovaly. Po několika desítkách let pronesl, že Československo „bylo nade všechnu pochybnost nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ Musíme se však zamyslet nad tím, jak vnímal on situaci tehdy a jak ji my vnímáme dnes. A samozřejmě nesmíme vynechat názor samotných obyvatel Československa za první republiky a fakta, která si s výroky liberálního filosofa a vědce trochu protiřečí.

Úvod Cesta k oligarchismu
1. část Základní a obecné informace k oligarchismu
2. část Oligarchismus v české společnosti (1/2)
3. část Oligarchismus v české společnosti (2/2)

První republika

První republika se datuje od dob vzniku samostatného Československého státu, tedy od roku 1918, do uzavření Mnichovské dohody v září 1938, kdy započala republika druhá. Toto pojmenovávání se začalo užívat po vzoru Francie, která své republiky čísluje od Velké francouzské revoluce. Nezávislost Československa byla deklarována 28. října pražským Národním výborem, konkrétně pěticí „mužů 28. října“. [2] 30. října Slováci podepsali Martinskou deklaraci, v níž dali souhlas k připojení Slovenska k Československu a v níž se přihlásili k samourčovacímu právu česko-slovenského národa. [3] Nesmíme zapomenout na Českou národní radu úřadující ze zahraničního exilu, která vládla pomocí dekretů a vyjednávala podmínky pro vznik státu s vítěznými mocnostmi.

Jedním z prvních problémů nového státu bylo sestavení parlamentu. Volby se za stávající situace zatím nedaly uskutečnit, a tak bylo Revoluční národní shromáždění, vykonávající funkci parlamentu, jmenováno na základě voleb do rakousko-uherského sněmu, které se konaly roku 1911. Slovensko bylo zastoupeno 44 jmenovanými poslanci, zbytek tvořili Češi, neboť Němci se tehdy vlády rozhodly na protest neúčastnit.

14. listopadu 1918 byl prezidentem jednomyslně zvolen Tomáš Garrigue Masaryk. Předsedou vlády se stal Karel Kramář, ten se účastnil konference v Ženevě v říjnu 1918. Tento politik však zastával názory, které se neslučovaly s přesvědčeními ostatních, a při obecních volbách jeho strana Národně demokratická nezískala dostatek hlasů. Funkci premiéra nebo člena vlády už tedy neobhájil. [4] Post ministra zahraničí získal Edvard Beneš, kterému se na poválečných mírových konferencích díky diplomatické a politické obratnosti podařilo vyjednat řadu věcí pro vyvíjející se republiku. Ministrem vojenství se stal Milan Rastislav Štefánik, který se zasloužil především ve Francii při vytváření československých legií.

Prozatímní ústava

O den dříve byla přijata Prozatímní ústava. Tento text navazoval na recepční zákon z 28. října [5], měl pouze 21 paragrafů a 4 oddíly. Rozsudky se vydávaly „ve jménu republiky“, ačkoliv oficiálně ještě forma státu nebyla stanovena. Její základ dal vzniknout nejvyšším státním orgánům, ústava se však vůbec nezabývala základními či občanskými právy. Prozatímní ústava byla celkem dvakrát novelizována, tj. Doplněna – v březnu 1919 se počet členů Národního shromáždění zvedl na 270, v květnu 1919 byla omezena moc parlamentu a posíleny výkonné orgány.

Jak vypadal politický systém v tehdejším, novém Československu? Moc zákonodárnou v rukou drželo Revoluční národní shromáždění (RNS), které dále kontrolovalo činnost vlády a prezidenta. Pro výběr poslanců a politických stran byly použity výsledky z voleb do Říšské rady z roku 1911. RNS volilo členy vlády i prezidenta republiky, přičemž vládu mohlo odvolat. Novelou Ústavy byl počet poslanců zvýšen z 256 na 270 ve prospěch slovenských zástupců. Prezident republiky neměl zpočátku velké pravomoci, ty mu byly rozšířeny další novelou Ústavy v roce 1919. Prezident jmenoval vládu, které příslušela výkonná moc a která se zodpovídala Národnímu shromáždění.

Ústava po vzoru Švýcarska ustavila jednotu výkonné a zákonodárné moci – v ten moment se Československo přeměnilo na parlamentní republiku. [6]

Ústavní listina Československé republiky

Revoluční národní shromáždění schválilo 29. února 1920 novou, oficiální ústavu republiky, která v platnost vstoupila 6. března téhož roku, čímž zároveň zanikla ústava Prozatímní. Platila i během druhé republiky (1938-1939) a druhé světové války (1939-1945). Zrušena a nahrazena byla 9. května 1948 vítěznou Komunistickou stranou Československa. (viz třetí kapitolu)

Tato ústava byla založena na myšlence existence československého národa, který se větví na český a slovenský. Stvoření tohoto umělého národa mělo důvod prostý – Slováků bylo méně než Němců žijících nejen v pohraničních oblastech, a Češi by sami v porovnání s germánským národem nezískali drtivou nadpoloviční většinu. Konkrétně bylo Čechů 51 % (6,7 milionu), Slováků 14,5 % (1,9 milionu), Němců 23,4 % (3,1 milionu) a zbytek tvořily menšiny Maďarů, Poláků, Rusínů a Židů. [7] Usnesením o československém národě tak byl nejen snížen tento výrazný procentuální rozdíl, ale zároveň se ospravedlnil malý podíl Slováků v nejvyšších státních funkcích.

První hlava Ústavy deklarovala Československo jako demokratickou republiku, v jejímž čele stojí prezident, prohlásila lid za zdroj veškeré státní moci a Československo za jednotný stát, jehož hranice lze měnit pouze ústavním zákonem. Státní občanství bylo jediné a jednotné, hlavním městem státu se stala Praha. Ústavní listina schválila Podkarpatskou Rus jako autonomní oblast, toto usnesení však zůstalo pouze na papíře.

Ve druhé hlavě byla stanovena moc zákonodárná, která tímto připadla dvoukomorovému Národnímu shromáždění. Dolní komora, Poslanecká sněmovna, byla tvořena 300 členy volenými na šest let. Aktivní volební právo občané získávali ve 21 letech, pasivní od 30 let. Poslanecká sněmovna měla poslední slovo v celém zákonodárném procesu. V Senátu, neboli horní komoře, usedalo 150 členů volených na 8 let. Aktivní volební právo měli občané od 26 let, pasivní od 45 let. Volební systém u obou komor byl poměrný (volební obvody byly vícemandátové). Ke schválení ústavního zákona potřeboval parlament 3/5 hlasů. Parlament měl možnost vyhlásit referendum, nikdy to však neudělal.

Třetí hlava definuje výkonnou a vládní moc v republice. Tu představovali prezident republiky, vláda, ministerstva a nižší správní úřady. Prezident měl stát zastupovat navenek – příslušelo mu přijímat a pověřovat vyslance, sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, vypovídat válku a sjednávat mír. Byl to vrchní velitel branné moci. Svolával a ukončoval zasedání parlamentu, podepisoval zákony s možností vrátit je s připomínkami. Jmenoval a propouštěl ministry. Uděloval milost. Trestně stíhán mohl být pouze za velezradu nebo za zločiny úkladů o republiku. Prezident byl neodpovědný, Národní shromáždění ho volilo na 7 let, minimální věk byl 35 let. Jeden člověk směl být prezidentem nanejvýš dvakrát – to však neplatilo pro Tomáše Garrigua Masaryka, který byl nakonec zvolen celkem čtyřikrát. [8] Postavení vlády zůstalo velmi podobné, jak to definovala Prozatímní ústava. Vláda rozhodovala sborově a byla odpovědná Poslanecké sněmovně, mohla jí být vyslovena nedůvěra. Prezident několikrát využil práva jmenovat úřednickou vládu.

Moc soudní měly dle čtvrté hlavy v rukou soudy řádné, mimořádné a rozhodčí, které spravovaly civilněprávní věci, trestněprávní věci měly na starost občanské trestní soudy, vojenské trestní soudy a případně výjimečné soudy. V čele obecného soudnictví stál Nejvyšší soud. Dále existovaly Nejvyšší správní soud, Ústavní soud a volební soud.

Vlajka prezidenta České republiky je jedním ze státních symbolů. Jejím autorem je Jiří Louda. Zdroj

Pátá hlava se věnovala právům, svobodám a povinnostem občanů republiky. Občanům zaručovala rovnost, svobodu osobní i majetkovou, domovní, tiskovou, právo shromažďovat se a vstupovat do spolků, dále listovní tajemství, svobodu učení a svědomí, projevu mínění, náboženskou a zvláštní ochranu manželství. Stanovena byla branná povinnost. Hospodářská, kulturní a sociální práva nebyla, vzhledem k dobovému kontextu, zakotvena. V roce 1923 byl přijat zákon o ochraně republiky, který nařídil rozpuštění extrémistických a pro stát nebezpečných stran. Majetková svoboda byla částečně omezena pozemkovou reformou.

V poslední hlavě se hovoří o ochraně národnostních, náboženských a rasových menšin, což bylo východisko St. Germainské smlouvy. Příslušníci těchto menšin měli zaručenu rovnost před zákonem, byla zakázána jejich diskriminace ve vykonávání povolání či veřejných funkcí. Jazykový zákon stanovil za státní a oficiální jazyk československý, zvláštní právo měli občané mluvící jazykem, který byl v okrese zastoupen alespoň na 20 %. Menšiny měly nárok na vzdělání ve svém jazyce, děti se však musely učit i československy. [9]

První volby do Národního shromáždění a vznik „Pětky“

V dubnu 1920 proběhly první volby do Národního shromáždění. Ve všech částech státu zvítězila Československá sociálně demokratická strana dělnická, která získala 25,7 %, a tedy 74 mandátů. Sociální demokraté vytvořili takzvanou rudo-zelenou koalici s pravicovou Republikánskou stranou zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), kteří získali 13,6 % (40 mandátů), a s Československou stranou národně socialistickou, která obdržela 8,1 % (24 mandátů). [10] V čele této vlády stál sociální demokrat Vlastimil Tusar, kterého v březnu 1921 nahradil Josef Bubník. [11]

Nejdůležitější ministerstva připadla členům těchto tří stran. Uvnitř sociální demokracie se začaly rodit rozpory, které daly vzniknout frakcím, jejichž představitelé sympatizovali s komunistickou ideologií. Levicové křídlo podporovala většina členů – ti požadovali protivládní opozici a revoluční zvraty v duchu ruského bolševismu. Rozkol, který se rozmohl v sociální demokracii, problematizoval fungování vlády, tato strana přestávala být ve vládní koalizi výkonná. Sociální demokraté se rozhodli podat demisi, dohodli se s Masarykem a Antonínem Švehlou, předsedou agrárníků, a v září 1920 odstoupili. Prezident jmenoval úřednickou vládu. Na konci téhož měsíce proklamovala marxistická levice na sjezdu sociálnědemokratické strany samostatnou stranu s názvem „Československá sociálnědemokratická strana dělnická – levice“. Nová strana pak uzurpovala Lidový dům, stranické sídlo. V listopadu se sjela pravicová část sociální demokracie a začala s levicovou většinou bojovat.

Za policejní asistence byl pražský Lidový dům 9. prosince 1920 vrácen vedení sociálních demokratů. Byla vyhlášena generální stávka trvající od 10. do 17. prosince. Podařilo se ji zlomit až díky vyhlášení stanného práva. Během stávky bylo v Praze, Mostě a ve Vráblích na Slovensku zastřeleno 14 dělníků. To urychlilo formování levice, a za rok tak mohla vzniknout komunistická strana (KSČ). [12]

Tato sociální a politická krize podnítila vznik takzvané „Pětky“. Velká pětka, jak se mimoparlamentní, mimovládní a mimoústavní uskupení vrcholných představitelů rozhodujících politických stran také nazývá, měla v následujících letech podíl na stabilizaci a konsolidaci [13] Československa. Reprezentanti těchto významných stran vytvářeli vládní koalice, rozdělovali si funkce a určovali politiku země. [14]

Někteří historici dodnes používají ke kritice slovo „čechoslovakismus“, které prý vystihuje zhoubné imperiální záměry Čechů ovládnout slovenský národ. Jiní odsuzují nerozumnou snahu upírat národní sebeurčení třem a půl milionům sudetských Němců. Především se ovšem odhaluje jako nedůstojná demokratická praxe a provoz československého parlamentu.

To se týká především zákulisních dohod mezi protagonisty parlamentních strach. Když bych koncem roku 1920 potlačen pokus komunistů o puč a posléze onemocněl prezident, začala o politických záležitostech rozhodovat tzv. Pětka, složená ze stranických předsedů, jejíž příkazy musel zvolený parlament prostě plnit. Stala se z ní poté Šestka, Dvanáctka i Osmička, vždy však o osudu země rozhodovalo několik oligarchů.“ [15]

Výše uvedené tvrdí žurnalista Petr Holub v Týdeníku Echo ve článku o pádu demokracie v Československu. Vznik „pětky“ daný do souvislosti s touto poznámkou nás tak přivádí k tématu „oligarchismus v českých zemích za první republiky“, kterému se má tato práce věnovat. Bez pochopení struktury politického systému tehdejší doby by bylo těžké její existenci pochopit.

Holub dále píše, že „zavedené strany hlídaly nadvládu i tím, že odpůrce statu quo [16] likvidovaly pomocí uměle vyvolaných afér, jak poznal na vlastní kůži předák národních socialistů Jiří Stříbrný.“

Pětka se skládala z, jak označení napovídá, pěti politických stran, respektive z jejich vedoucích představitelů – sociálních demokratů (Rudolf Bechyně), národních socialistů (Jiří Stříbrný), lidovců (Jan Šrámek), agrárníků (Antonín Švehla) a národní demokracie (Alois Rašín), která stmelovala buržoazii. Měla uklidňovat politické neshody v prvních letech státu, fungovala mimo parlament a vládu, ale oba orgány významně ovlivňovala. Vládní krize ale nebyla jediným podnětem pro vznik Pětky. Na začátku roku 1921 velmi vážně onemocněl prezident Masaryk a bylo třeba hledat koncentrační sílu, která by mohla řídit či koordinovat stát. Tehdy se pětka oficiálně zrodila. O tom, jaké strany budou jejími členy, se rozhodlo v květnu 1921. [17]

V prezidentských volbách z roku 1920 jednoznačně zvítězil T. G. Masaryk. Odchází spokojen z Poslanecké sněmovny, dnešního Rudolfina, protože vše tehdy probíhalo lépe, než si představoval. Řekl o tom: „Když skončila válka, myslel jsem, bude u nás republika, ale ze začátku řízena diktátorsky. A vidíte, naše republika se bez toho obešla. Nebojím se slov a řeknu, že bez jistého stupně diktatury není ani demokracie. Když nezasedá parlament, rozhodují vláda a prezident neomezeně. Ale jsou vázáni zákony a podléhají budoucí kritice a kontrole parlamentu, kritice novin a schůzí. To právě je také základ demokracie: svobodná kritika a veřejná kontrola.“ [18] Z tohoto úryvku vyplývá podle Ivana Šedivého z Masarykova ústavu Akademie věd, že Pětka později nebyla jediným mimoústavním orgánem. Druhým mocenským centrem se stával Hrad, který se rovněž snažil ovlivnit chod státu.

Tomáš Garrigue Masaryk pětku respektoval, protože podle něj není možné domlouvat se v široké mase a impulsy se musí dávat z užší skupiny. Prezident mohl Pětku ovlivňovat prostřednictvím Antonína Švehly, svého přítele a dominantního předsedu strany agrárníků. Tato příznivá koexistence však netrvala dlouho, Masaryk ji považoval za užitečnou především na počátku fungování republiky. Poté začala moc pětky překračovat hranice a stala se konkurentem Hradu a Edvarda Beneše, který Masarykovu politiku zastupoval ve vládě. V roce 1921 byla vláda vyměněna a na post předsedy teď již poloúřednické vlády byl dosazen právě Beneš, aby kontroloval a tlumil činnost Pětky.

A jak tedy Pětka uplatňovala svou moc? V čem můžeme spatřovat prvky oligarchie? Díky tomu, že politické strany mělo pevně v rukou jejich stranické vedení, dařilo se předem sjednané záležitosti poměrně hladce prohlasovat v parlamentu. Bylo to umožněno mimo jiné vazbou mandátu na politickou stranu – držitelem mandátu nebyl poslanec/senátor, ale politická strana. Strany si své poslance zavazovaly různými nedatovanými prohlášeními o vzdání se mandátu, například.

František Weyr tvrdí o principu poměrného zastoupení, který se ve volebním systému ČSR ustálil, nešlo ani tak o volení, protože volič namísto zástupce v parlamentu volí určitou politickou stranu. Vyvstávala tedy otázka, jestli poslanec nucený jednat v duchu své strany může zachovat jednání s nejlepším vědomím a svědomím, když se s názorem strany rozchází. V takových případech se z politických stran vylučovalo, členové případně odešli sami.

Zmínit bychom měli odvolání Jiřího Stříbrného za přispění Masaryka. Tento muž, který stál u zrodu republiky, byl ministrem ve všech jejích vládách a několikrát na něj padlo podezření z korupčního jednání a ze zneužívání svého postavení. Nic se mu nedokázalo. Také jeho přehnané sklony k nacionalismu a konkurence Edvardu Benešovi přispěly k tomu, že byl v roce 1926 vyloučen ze strany národních socialistů.

O přínosech a zároveň negativech Pětky mluví Petr Just z Metropolitní univerzity.

Jednalo se o různě ideologicky zaměřené politické strany dotlačené vnějšími nebo vnitřními faktory k tomu, aby spolupracovaly. Jasné je, že když dáte dohromady pravicové a levicové politické strany, vznikají zcela přirozeně mezi nimi štěpné linie. Pak je třeba hledat konsensus ve snaze zabránit tomu, aby se k moci dostaly radikální síly, ať už zvnějšku nebo zevnitř.
Díky pětce určitě dochází k posílení konsensu v každodenním rozhodování i v parlamentní praxi: Z pětky to bylo přeneseno na vládu, vláda to přenesla do parlamentu, a díky vazbě mandátu poslance na politickou stranu docházelo ke schvalování.
Tím se zároveň dostáváme trochu k negativům, protože ne všechny věci se daly konsensuálně vyřešit. Známý rozkol nastal ohledně agrárních cel. To měl původně být výměnný obchod: Agrární strana měla podpořit snahy socialistických stran v otázkách sociálního zabezpečení, sociálního pojištění, a naopak socialisté měli pomoci prosadit agrárníkům zvýšení agrárních cel. Nakonec došlo ze strany socialistů, sociálních demokratů, k určité zradě, protože si nechali od agrárníků posvětit sociální pojištění, ale navýšení agrárních cel už nepodpořili.
Na tom se ukazuje, že může nastat moment, který tu spolupráci uzavře, i když je pravice nebo levice nucena ke spolupráci. Kolem agrárních cel pak pětka začala postupně upadat a občanský a socialistický tábor se začal jakoby obnovovat.“ [19]

Stranická oligarchie, jak se občas potlačování parlamentního systému za první republiky říká, nebyla podle Masaryka problémem demokracie. Ivan Šedivý zastává názor, že bychom neměli hodnotit tehdejší demokracii tak jako dnes. Dodává k tomu: „Tehdy brali užívání úřednických vlád jako běžný prostředek. Dnes bychom pravděpodobně nadužívání úřednických vlád označili za určitou deformaci a selhání systému.“ [20]

Poznámky

[1] Karl Raimund Popper byl rakousko-britský filosof židovského původu žijící v letech 1902 – 1994. Byl významným představitelem moderního liberalismu, teorie vědy a filosofie. Věnoval se také biologii, fyzice, sociologii a politologii. Více na: https://plato.stanford.edu/entries/popper/

[2] Mezi „muže 28. října“ patří členové Národního výboru Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup. Všichni v první sestavené vládě získali významné posty. http://www.moderni- dejiny.cz/clanek/provolani-narodniho-vyboru-28-rijna-1918/

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Martinsk%C3%A1_deklarace

[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kram%C3%A1%C5%99

[5] Recepční zákon proklamoval vznik samostatného Československého státu, ale neurčoval jeho formu. V českých zemích měly nadále platit rakouské zákony, na Slovensku uherské. Národní výbor začal ve jménu národa vykonávat moc zákonodárnou a výkonnou. http://spcp.prf.cuni.cz/lex/11-18.htm

[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Prozat%C3%ADmn%C3%AD_%C3%BAstava

[7] http://www.studentske.cz/2007/08/nrodnostn-sloen-sr.html

[8] http://www.panovnici.cz/tomas-garrigue-masaryk

[9] o Ústavní listině Československé republiky čerpáno z https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_listina_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky, https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html a http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ceskoslovenska-ustava-z-roku-1920/

[10] https://www.czso.cz/csu/czso/vysledky-voleb-do-poslanecke-snemovny-v-letech-1920-2006-n-tgdmp17urw

[11] https://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/rejstrik-predsedu-vlad/vlastimil-tusar-428/

[12] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1299165-rozkol-socialni-demokracie-vesel-do-dejin-jako-boj-o-lidovy-dum

[13] http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/konsolidace

[14], [19], [20] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1447201-masaryk-a-velka-petka

[15] HOLUB, Petr. Pád demokracie. Týdeník Echo. Praha: Echo Media, a. s., 2017, ročník 4, číslo 37, strana 10. ISSN 2336-4971.

[16] status quo znamená stav v daném a trvajícím okamžiku, současný stav

[17] https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C4%9Btka_(politika)

[18] dokument První republika – jaká byla?, režie Tomáš Krůta, 1989

Seznam literatury

HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie. Praha: Univerzita Karlova v Praze.

HOLUB, Petr. Pád demokracie. Týdeník Echo. Praha: Echo Media, a. s., 2017, ročník 4, číslo 37, strana 8-19. ISSN 2336-4971.

LEMEŠANI, Tomáš. Z Bureše Babišem. Vydání 1. Praha: Independent Media Publishing, 2017. 208 stran. ISBN 978-80-972789-3-9.

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 1. Praha: Themis, 1997. 719 stran. ISBN 80-85821-46-X.

PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis. Roč. 2013, čís. 1, s. 149-163.

Úvod Cesta k oligarchismu
1. část Základní a obecné informace k oligarchismu
2. část Oligarchismus v české společnosti (1/2)
3. část Oligarchismus v české společnosti (2/2)
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *