Základní a obecné informace o oligarchismu

Bohatí a chudí, zdroj: newmatilda.com

Slova oligarchie, oligokracie či oligarchismus mají svůj původ v řečtině. Řecky psáno Ὀλιγαρχία se dá rozložit na slova óligon, což znamená málo, a archó, tedy panovat. Jedná se o nedemokratickou formu vlády elitní menšiny obyvatelstva. V této vládě patří politická moc pouze hrstce prominentních osob, které vládnou téměř bez jakékoliv kontroly širší společnosti. Termín oligarchie se používá také pro označení státního celku, v němž je tento typ vlády uplatňován. [1]

Bohatí vládnou světu už od dob, kdy vznikaly a svůj vliv získávaly peníze. Není tedy překvapivé, že nejstarší zmínky o oligarchii pochází ze starověkého Řecka.

Úvod Cesta k oligarchismu
1. část Základní a obecné informace k oligarchismu
2. část Oligarchismus v české společnosti (1/2)
3. část Oligarchismus v české společnosti (2/2)

Historické příklady oligarchismu

Když vznikaly městské státy (označované jako polis), muselo se vyřešit několik zásadních otázek týkajících se moci (neboli kratos) a vlády (neboli arché). Monarchii, tedy vládu, v níž má absolutní nebo nominální moc panovník, tehdejší společnost považovala za přežitek. Obecná vláda, demos, ještě nedokázala stvořit demokracii, tak jak ji známe dnes. To všechno vedlo k uchopení moci elitními obyvateli měst – malou skupinou aristokratů. Aristokracie je definována jako taková forma vlády, v níž je moc svěřena do rukou skupiny urozených občanů. Aristoteles označil oligarchii za zvrhlou formu aristokracie – počátky oligarchismu tedy můžeme spatřovat právě v tomto dějinném okamžiku.

Jako konkrétní příklad pro ilustraci může sloužit městský stát Sparta. Sparťanská hegemonie [2] existovala v období mezi koncem peloponéské války, kdy Sparta porazila Athény a ovládla řecký prostor, a začátkem boiótské války, která znamenala konec Sparty coby mocenského centra v Řecku. Tehdy se také zrodila Thébská hegemonie. Ale popis těchto politických událostí starověké, leckdy špatně zmapované historie by si vyžádal zcela samostatné vypracování.

Oligarchie jako způsob vlády však není typická pouze pro starověké Řecko či starověký Řím, kde zachované vládnoucí instituce reálnou moc neměly, protože sílu třímali ve svých rukou bohatí obchodníci a vlastníci pozemků.

Středověkým příkladem oligarchie může být polsko-litevské společenství nesoucí název „Rzeczpospolita“ [3]. Po porážce řádu německých rytířů v roce 1410 vznikla „Republika obou národů“, někdy také označována jako „První republika“ nebo „Šlechtická republika“. Jednalo se o stavovskou monarchii, kde největší výhody měla šlechta, význam panovníka byl minimální. Politická práva měla pouze šlechta – deset procent obyvatel celého soustátí Polska a Litvy, navíc pouze muži, smělo být voleno do sněmíků a Sejmu a získávalo právo na řádný soudní proces.

Chceme-li se podívat do současnosti a přiblížit si oligarchii ještě víc, vydejme se do Ruska, kde se oligarchistický způsob vlády zrodil při pádu komunismu. Jeho zárodky můžeme pozorovat od roku 1987, kdy byl vydán Zákon o družstvech, který umožňoval soukromé vlastnictví. Tehdy se začaly formovat vlivné podnikatelské struktury, které v průběhu devadesátých let dokázaly ovládnout značnou část ruského hospodářství. Musíme samozřejmě připsat celou řadu dalších faktorů, jako byl snadný zdroj příjmů z nerostných surovin a slabost státu při vytváření a prosazování právního prostředí. Ti nejbohatší pak svými penězi dokázali ovlivňovat například výsledky voleb či získávat vládní posty. Oligarchie byla částečně potlačena na přelomu milénia, po několika letech se však vynořila nová elita vycházející z byrokratického aparátu. [4]

Typy oligarchií

Oligarchie může být v praxi uplatňována několika různými způsoby, které vychází například i z toho, v jakých poměrech, v jakém prostředí se tato forma vlády vyvíjí.

Tradiční oligarchie obvykle vznikají v monarchiích či ve vládách dynastií. Jsou založeny na zvykovém právu, neopírají se o ústavu. Při rozdělování rolí a tvorbě nových vládnoucích elit hrají roli především příbuzenské, případně klientské vztahy. Pro demokratický výběr zde není prostor, neuplatňují se principy rovnosti. Takový režim často podporuje represivní složky, neboť potřebuje zajistit stálost systému a omezit radikální změny v něm. Tradiční oligarchie tohoto typu panují například v Nepálu či Jemenu, kde se do nich modernizace a demokratické principy přesto v posledních letech dostávají.

Totalitní oligarchie rozdělujeme na dvě větve, přičemž obě tyto formy vlády známe z dvacátého století. Prvním typem totalitarismu je bolševický totalitní systém, v němž politická moc proniká výrazně hlouběji do společnosti. Tento systém se zaměřuje revolučně a globálně. Naproti tomu totalitní systém nacistického Německa a fašistické Itálie, označovaný také jako tradicionalistický, ponechává autonomii některým institucím – církvím či ekonomickým zájmovým skupinám. Co mají tyto systémy společného? Oba jsou výrazně militantně zaměřené. Pro oba je typická vysoká koncentrace moci v rukou vládní elity a vysoké tempo sociální mobilizace.

Oligarchie, zdroj: mattiasa.blogspot.com

Míra prolínání politické a sociální roviny tvoří nejzákladnější rozdíl mezi totalitní a modernizační oligarchií. Pojem modernizační oligarchie v sobě ukrývá systém, nad nímž vykonává úplnou kontrolu byrokracie, důstojnické kliky nebo obojí. Demokratické instituce vůbec neexistují, nebo jsou velmi silně potlačované. Chybí soutěživý stranický systém. Cílem vůdčích představitelů není demokracie a leckdy se ani nesnaží namluvit občanům, že je tomu jinak. Jejich prioritou je rozvoj státu po ekonomické stránce. Modernizační oligarchie se dále vyznačuje například rušením všeho tradičního a snahou o eliminaci problematických průvodních jevů, například korupce, které tranformaci politických systémů přirozeně doprovázejí.

Opět si můžeme uvést příklady – Turecko za vlády Mustafy Kemala, známého také jako Kemal Atatürk, který byl zakladatelem a prvním prezidentem Turecké republiky v roce 1923. Druhým příkladem může být Írán za vlády Rezy Šáha Pahlavího, který se nechal korunovat v dubnu roku 1926. Rezá Šáh Pahlaví se při prosazování reforem inspiroval Tureckem.

Plutokracie patří mezi další formy oligarchie, neboť v rámci takové vlády se moc hromadí v rukou bohaté vrstvy lidí, takzvané vyšší třídy. Termín pochází z řeckých slov ploutos, což znamená bohatý, a kratein – vládnout. Tato forma vlády nebyla nikdy zavedena zcela otevřeně, ačkoliv sem můžeme připočítat třeba opatření států, která omezovala politickou moc nižší třídy nebo dávala větší šance uplatnit se v politice těm bohatým, kteří si mohli za peníze koupit politickou funkci nebo volební cenzus. Jako příklad můžeme uvést mětské státy středověké Itálie – Benátky, Florencii nebo třeba Janov. Termín se používá leckdy jako synonymum pro oligarchii, byť označuje spíše takový systém, kdy oligarchové do svých rukou hromadí majetek zcela bez ohledu na veřejné zájmy obyvatel, jako je jejich zdraví nebo zachování životního prostředí. [5]

Dále existují pojmy jako kleptokracie a timokracie. Kleptokracie vychází z řeckého kleptein, neboli krást, a kratein, neboli vládnout. Jedná se tedy o vládu zlodějů, jinými slovy o státní zřízení, kde klíčovou roli hraje osobní obohacování držitelů moci. Korupční jednání zde platí jako norma a prostředek udržení moci. Jako příklad se často uvádí Jelcinovo a Putinovo Rusko. Timokracie má dva významy, a sice je to forma vlády, v níž vládnou pouze osoby s majetkem, přičemž rozsah jejich moci je přímo úměrný jejich bohatství, nebo se jedná o takovou vládu, do které se mohou dostat pouze lidé, které společnost považuje za čestné. Tento význam vyplývá z kořene timokracie – time znamená čest, kratein opět vládnout. Prameny o timokracii hovoří v souvislosti s reformami zákonodárce Solóna v Athénách. [6]

Michelsův Železný zákon oligarchie

Německo-italský sociolog Robert Michels ve své knize z roku 1911 s názvem Zur Sociologie des Parteiwesen in der modernen Demokratie (do češtiny bylo dílo přeloženo roku 1931 jako Strany a vůdcové) poprvé zmiňuje svou teorii o oligarchii, kterou nazývá Ehemes Gesetz der Oligarchie, neboli Železný zákon oligarchie. Co tato teorie znamená? Michels tvrdí, že všechny velké organizace a společnosti, v nichž právě organizace dominuje, mají tendenci stát se oligarchií a nevyhnutelně k ní směřují. Oligarchie je totiž podporována byrokratickým aparátem stran a organizací. Zákon byl původně myšlen pro politické strany a podle autora se týkal jak demokratických, tak autokratických stran. [7]

Příslušníci těchto elit mají větší odborné znalosti a lepší organizační schopnosti než řadoví členové, navíc jsou na fungování strany politicky i finančně závislí. Vůdcové vytvářejí kompaktní skupiny, které zvyšují jejich šance na setrvání u moci. Řadoví členové organizace mají sklon k lhostejnosti, a jsou tedy vcelku ochotní přijmout své podřízené postavení a respektovat vůdce. V konečném důsledku se pasivní většina podřídí aktivní menšině.“ [8]

Poznámky

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Oligarchie

[2] http://www.antickysvet.cz/26086n-spartska-hegemonie-404-371-pred-n.l.

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Rzeczpospolita

[4] https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/86791/

[5] https://cs.wikipedia.org/wiki/Plutokracie

[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Kleptokracie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Timokracie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sol%C3%B3n

[7] https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Michels#Železný_zákon_oligarchie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_elit

http://politologie.blog.cz/0601/robert-michels-political-parties-a-sociological-study-of-the-oligarchical-tendencies-of-modern-democracy

http://www.newworldencyclopedia.org/entry/Robert_Michels

[8] PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis. Roč. 2013, čís. 1, s. 149-163.

obrázky:

The Reverse Robin Hood: Tax ‘Reform’ In The Age Of Oligarchy

http://mattiasa.blogspot.com/2012/02/mathematics-101.html

 

Seznam literatury

HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie. Praha: Univerzita Karlova v Praze.

HOLUB, Petr. Pád demokracie. Týdeník Echo. Praha: Echo Media, a. s., 2017, ročník 4, číslo 37, strana 8-19. ISSN 2336-4971.

LEMEŠANI, Tomáš. Z Bureše Babišem. Vydání 1. Praha: Independent Media Publishing, 2017. 208 stran. ISBN 978-80-972789-3-9.

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 1. Praha: Themis, 1997. 719 stran. ISBN 80-85821-46-X.

PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis. Roč. 2013, čís. 1, s. 149-163.

Úvod Cesta k oligarchismu
1. část Základní a obecné informace k oligarchismu
2. část Oligarchismus v české společnosti (1/2)
3. část Oligarchismus v české společnosti (2/2)
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *