Jak se chováme na památných místech

Nedávno jsem na Instagramu viděla fotku jednoho kluka, jak si udělal výlet do Lidic. Ač je mu už přes dvacet, nenapadlo ho nic lepšího, než se triumfálně vyfotit u zbytku zdi, kde byli postříleni lidičtí muži 10. června 1942, nedlouho po atentátu na Reinharda Heydricha. A mě v tu chvíli napadlo, jestli na chování toho kluka není něco divného. Nechci ukazovat prstem na něj, ale posloužil jako skvělý námět, proč se vůbec pustit do psaní tohoto článku.

Lidické děti – Marie Uchytilová. Zdroj Vlasta Řenčová

Lidice

Byli jste v Lidicích? Dnes je to krásné a zároveň děsivé místo. Nádherný park, růžová zahrada, která zrovna teď kvete, všechno udržované a lidé přívětiví. Jenže zároveň tu všude dýchá minulost – zbytky vypálené obce, sousoší lidických dětí od Marie Uchytilové, muzeum, památník, všude samé cedulky s vysvětlivkami v několika jazycích a památná hrušeň, která jako jediná vypálení Lidic přežila.

Sama od Lidic nebydlím až tak daleko a byla jsem tam už mnohokrát. Jednou například na předávání cen dětským výtvarníkům. Jindy jsme se sem vydali s prarodiči v létě v podvečer, prošli se parkem a děda nám vyprávěl o paní Uchytilové, kterou znal. Jednou jsem zde byla se skautským oddílem a jednou s přítelem. Mám odsud i několik „selfíček“ nebo prostě fotek, na kterých jsem i já. Z růžového sadu nebo z parku. Ne však, jak stojím vedle lidických dětí nebo zbytku základů vypáleného domu.

Lidice. Zdroj Vlasta Řenčová

Ale to jen tak na okraj.

Školní výlety na památná místa

Škola by měla vzdělávat všemi směry, to ano. Škola by měla připomínat historii – jako zastánce důležitosti dějepisu souhlasím se zařazením výletů na historicky významná místa. Jenže zároveň mě trochu děsí ty houfy vyjevených dětí či znuděných puberťáků, kteří jsou nuceni jezdit na výlety do Terezína, Lidic, Osvětimi, já nevím kam ještě. (Prosím, neberte mě úplně za slovo, vím, že spousta dětí ani mladistvých do této kategorie nemusí zapadat.)

A zase skvělý příklad! Byla jsem před pár lety se studenty ze srbského gymnázia, kteří k nám přijeli na výměnný pobyt, v Terezíně. V umývárnách Malé pevnosti se beze studu fotili v rozbitých zrcadlech a nestyděli se si mezi hradbami v prostoru šibenice zapálit cigaretu.

Nechci říkat, že by se školní výlety na památná místa neměly pořádat. Jenže jaký má smysl zneuctívat tato místa tím, že sem pošleme ročně tisíce lidí, které důležitost takového místa vůbec netrápí? Není nevhodné pošklebovat se fotkám šílených obličejů vězňů z koncentráků, dloubat do soch a udupávat minulost tím, že na zem házíme obaly od svačiny?

Lidický park působí úplně jinak než památné místo Lidic samotných. Zdroj Vlasta Řenčová

Každý člověk by jistě o takových místech měl vědět, měl by je vidět. Měl by občas přemýšlet o tom, proč se staly a jak on sám může zabránit tomu, aby už se nikdy neopakovaly. Jenže každý člověk k tomu musí vnitřně dozrát sám. Nemůžete partě puberťáků nařídit – teď se chovejte dospěle. Zvlášť v partě mají „děti“ problém soustředit se na něco, co se jich tak úplně netýká. (Samozřejmě zdánlivě, protože jak my můžeme vědět, co se nás ve skutečnosti týká a co ne?)

Tento článek neměl vyznít jako zpověď zapšklé milovnice historie, které se nelíbí, když návštěvníci zámku běhají po chodbách v zablácených botách. Možná jde trochu o princip. Princip slušnosti a úcty k obětem minulosti. Minulosti, která se tak snadno může stát současností, když necháme vyhrocené situace zajít příliš daleko…

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

2 komentáře: „Jak se chováme na památných místech

  1. Se školou jsem byla jak v Lidicích, tak v Terezíně. V Terezíně dokonce přes noc. Jako částečně to byl opruz, ale i když jsme se všichni tvářili, jak jsme nad věcí a jak nás to vůůůbec nezajímá, tak si myslím, že to nějaký dopad mělo. Možná to nebylo vidět, možná to i vypadalo jako neúcta, možná to u někoho přišlo až později, ale nevěřím, že to na někoho nemělo vliv žádný. Ano, může to rozčilovat ty, kteří už jsou uvědomělí a kteří očekávají víc respektu k místu.

    Ale stejně si myslím, že to důležité je, protože lidi si k tomu nejspíš nedojdou sami tím, že si budou zjišťovat informace o tom, jak to bylo. Což v důsledku může vést k tomu, že někteří budou prosazovat, aby se to opakovalo. Nicméně když tam ta děcka někdo vezme, zaseje semínko, které možná jednou zakoření (a možná ne, ale stejně si myslím, že to má nějaký nezanedbatelný přínos).

    Jasně že dneska bych se po těch znuděných puberťácích taky koukala nevraživě, ale myslím, že je potřeba je tam brát.

    A co se týče toho youtubera – nevím, o koho jde ani jak to pojal. Ale jestli je to jen o tom, že si udělal (možná nevhodnou) fotku, ale byl tam nějaký apel na to, abychom nezapomínali, co se tam stalo, tak bych mu to i odpustila.

    1. Díky za komentář. Máte pravdu – je důležité zasít semínka, to rozhodně. Jenže s tím právě bojuji, jakým způsobem to probíhá. A jakým by mělo. Asi není nic úplně ideální, protože někteří do stádia, že by se o tyto věci měli zajímat a respektovat tato místa, třeba ani nedojdou. A někteří to pochopí, aniž by tam byli. Ten Youtuber mi sloužil jen jako takový příklad, stejně tak Srbové a jejich selfíčka. Stejně tak jsem mohla vytáhnout takovou tu internetovou galerii, jak se lidé nevhodně fotí na památných místech a vedle nich jsou přidaní lidi z koncentráků. Rázem jde úsměv pryč. Jediné, co mě snad napadá jako možné řešení, je vysvětlení problému už před tím, než se škola na takový výlet vypraví. Propojit obojí, aby místo a příběh nebyly odtrženy. Ale hlavně pak neříkat – to je hluboká minulost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *