Oligarchismus v české společnosti 1. část

Rakousko-britský filosof Karl Popper[1] označil v roce 1945 Československo, které vybudoval Masaryk, za jeden z nejlepších a nejvíc demokratických států, které kdy existovaly. Po několika desítkách let pronesl, že Československo „bylo nade všechnu pochybnost nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ Musíme se však zamyslet nad tím, jak vnímal on situaci tehdy a jak ji my vnímáme dnes. A samozřejmě nesmíme vynechat názor samotných obyvatel Československa za první republiky a fakta, která si s výroky liberálního filosofa a vědce trochu protiřečí. Pokračování textu „Oligarchismus v české společnosti 1. část“

Cesta k oligarchismu

Pokud by nějaká neutrální entita, řekněme pro ilustraci mimozemšťan na zemském orbitě, sledovala vývoj lidstva, nejspíš by už spokojeně chroupala popcorn a pochvalovala si, jak napínavé dění se odehrává pod ní. Byla by svědkem rozvoje života, z miniaturních, pouhým okem nespatřitelných bakterií, přes obrovské ještěry až po humanoidy, kteří zde časem získali dominanci a vyvinuli se v lidi. A pak teprve nabraly věci tu pravou dynamiku.

Pokračování textu „Cesta k oligarchismu“

Základní a obecné informace o oligarchismu

Bohatí a chudí, zdroj: newmatilda.com

Slova oligarchie, oligokracie či oligarchismus mají svůj původ v řečtině. Řecky psáno Ὀλιγαρχία se dá rozložit na slova óligon, což znamená málo, a archó, tedy panovat. Jedná se o nedemokratickou formu vlády elitní menšiny obyvatelstva. V této vládě patří politická moc pouze hrstce prominentních osob, které vládnou téměř bez jakékoliv kontroly širší společnosti. Termín oligarchie se používá také pro označení státního celku, v němž je tento typ vlády uplatňován. [1]

Bohatí vládnou světu už od dob, kdy vznikaly a svůj vliv získávaly peníze. Není tedy překvapivé, že nejstarší zmínky o oligarchii pochází ze starověkého Řecka. Pokračování textu „Základní a obecné informace o oligarchismu“

Jak se chováme na památných místech

Nedávno jsem na Instagramu viděla fotku jednoho kluka, jak si udělal výlet do Lidic. Ač je mu už přes dvacet, nenapadlo ho nic lepšího, než se triumfálně vyfotit u zbytku zdi, kde byli postříleni lidičtí muži 10. června 1942, nedlouho po atentátu na Reinharda Heydricha. A mě v tu chvíli napadlo, jestli na chování toho kluka není něco divného. Nechci ukazovat prstem na něj, ale posloužil jako skvělý námět, proč se vůbec pustit do psaní tohoto článku.

Lidické děti – Marie Uchytilová. Zdroj Vlasta Řenčová

Pokračování textu „Jak se chováme na památných místech“