Jak Češi podcenili význam Pittsburské dohody

Dnes si připomínáme ne tak osudovou, přesto pro vývoj naší společnosti důležitou osmičku. Přesně před sto lety – 30.května 1918 – byla totiž v Pittsburghu (USA) podepsána takzvaná Pittsburská dohoda. Proč byla důležitá?

Dohodu uzavřeli zástupci Slovenské ligy ve Spojených státech amerických, Svazu českých katolíků a Českého národního sdružení s Tomášem Garriguem Masarykem. Profesor Masaryk se cítil být Čechoslovákem (narodil se v Hodoníně, tedy na hranicích Moravy a Slovenska a rozdíl mezi Čechy a Slováky si začal uvědomovat až během studií mimo své rodiště) a při vytvoření nového státu usiloval o spojení českého a slovenského národa v národ jeden. Jak moc své teorii „čechoslovakismu“ skutečně věřil, nebo jak moc ji sám považoval za umělou, ale nezbytnou, to nevím.

Ale vezměme to popořadě. Během války sice probíhaly snahy o vytvoření samostatného státu Čechů, ale až do lednové Washingtonské deklarace v podstatě nic neznamenaly. Upustilo se od návrhu federalizace Rakousko-Uherska a přistoupilo se k možnosti vytvoření nových, „národních“ států. Do uvozovek to dávám proto, že se ve skutečnosti vyvinula evropská situace úplně jinak.

Češi samozřejmě v porážce Rakousko-Uherska viděli příležitost, na kterou čekali už desítky let. Teď už nepožadovali zrovnoprávnění s Rakouskem, jako se toho dočkalo Maďarsko (Uhersko) v roce 1867. Troufli si plánovat rovnou vlastní stát. Jenže na území českých zemí žila zhruba polovina Čechů, zbytek tvořili v milionové míře Němci (sudetští i rakouští), ale také třeba Poláci. A aby mohl Masaryk bojovat za myšlenku vzniku nového státu na základě národní potřeby, chtělo to spojit se právě se Slováky – nám nejbližšími sousedy, rovněž bez vlastního státu.

Slovenský národ byl v roce 1918 ještě „nedovyvinutý“. To není myšleno jako urážka, ale prameny hovoří jasně – po skončení války by Slovensko ještě nemělo schopnost existovat jako národní stát Slováků. Bylo potřeba založit slovenské školy, vybudovat silnější národní povědomí, vzkřísit kulturu a stát se plnohodnotným národem se všemi prvky, které národ potřebuje.

Těžko říct, jestli si toho Slováci byli vědomi, a proto souhlasili s vytvořením umělého československého národa, nebo se jednání účastnili pouze přesvědčení „Čechoslováci“ ze Slovenska. Ať tak nebo tak, všichni si byli vědomi faktu, že Češi bez nich myšlenku Československa neprosadí.

Zdroj: Moderní dějiny

Proto došlo k dohodě v Pittsburghu. Slovensko mělo mít podle ní ve společném státě samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. Dále měla být používána slovenština jako úřední a vyučovací jazyk. Je s podivem, že zde stálo, že Československo nemá být federací, nýbrž unitární republikou.

Masaryk se se Slováky dohodl a o několik měsíců později doopravdy vzniklo Československo. Hned vzápětí se pohraniční oblasti osídlené Němci pokusily jako čtyři autonomní provincie odtrhnout. Problematické vztahy s menšinami (někdy spíše většinami) žijícími na Těšínsku, na jižním Slovensku, na Podkarpatské Rusi a dalších místech se československé vládě podařilo jakžtakž uklidnit, pod povrchem to ale vřelo po dobu existence první republiky pořád.

Slováci záhy po stabilizaci státu začali vyčítat Čechům a především Masarykovi, že jim nedal slíbenou autonomii. Pocit křivdy vyvolal mnohé demonstrace a pocity nevole ve slovenské společnosti. Začala se formovat národní slovenská hnutí – například právě Hlinkova ľudová strana -, která usilovala o přiznání práv slovenskému národu. Na druhou stranu – Češi nemohli rozpad československého národa připustit, protože hrozilo nebezpečí, že by se o své nároky začali hlásit také Němci nebo Maďaři. A z nástupnického, „národního“ státu bývalé evropské velmoci sdružující mnoho národů, by se stejně stala mnohonárodnostní směska.

Co by se stalo, kdyby Češi význam Pittsburské dohody nepodcenili? Kdyby přiznali Slovákům, ale také Němcům, Maďarům, Polákům, Rumunům a Rusínům ta práva, která jako národy požadovali? Možná nemuselo dojít k tak vyhraněným vztahům mezi všemi těmito národy. Druhá světová válka jasně ukázala, co nenávist a propaganda dokáže způsobit. Ze Slovenska byli vyháněni čeští učitelé a jiní pracovníci a dlouho potlačovaný hněv dal křídla fašistům.

A vztahy mezi Čechy a Slováky, které válečné rozdělení tolik poznamenalo, už nikdy nebyly příliš pozitivní. Během komunistických let národní otázka ustoupila do pozadí. Na chvíli ji nastolil Husák, když prosazoval federalizaci státu, naplno se o ní však začalo jednat až po revoluci. A jak se na nás Slováci dívají dnes? Jak se díváme my na ně? Jisté je, že Češi i Slováci za těch sto let uzráli v plnohodnotné národy. (Vycházíme-li z definice pojmu národ.)

Zdroje:

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 1. Praha: Themis, 1997. 719 stran. ISBN 80-85821-46-X.

RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století – Spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2012. 668 stran. ISBN 978-80-7429-133-3.

Moderní dějiny: Pittsburská dohoda

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *