Fungoval by socialismus s lidskou tváří?

4. dubna (respektive 5.dubna) jsme měli výročí schválení Akčního programu Ústředního výboru Komunistické strany Československa v roce 1968. 10. dubna otisklo celé znění Dubčekova Akčního programu Rudé právo a v průběhu tohoto jarního měsíce se k němu vyjadřovali spisovatelé, novináři, politici, osobnosti – ale především se podle něj začala řídit vláda. Alespoň na krátko.

Alexandr Dubček během Pražského jara. Zdroj

Komunisté v Akčním programu připouštějí, že socialismus byl až doposud výrazně ovlivňován dogmatismem, subjektivismem a nedostatkem zkušeností. Deklarují cíl zajistit svobodu slova, svobodu umělecké tvorby a především konečně plně dokončit rehabilitace komunistů i nekomunistů postižených v padesátých, ale i v šedesátých letech. K tomu dodávají, že v soudním aparátu nesmí nadále zůstávat nikdo, jehož osobní zájmy by nápravu křivd brzdily. Podle Akčního programu chtěla strana v budoucnu dbát o možnost plného uplatnění pronásledovaných a odsouzených. Důležitým bodem programu je odstavec o veřejné bezpečnosti, která by neměla řešit vnitropolitické otázky, nýbrž se věnovat stíhání pachatelů trestních činností a chránit veřejný pořádek. Akční program nově připouštěl pluralitu názorů a možnost jejich střetávání – občanům všech národností, vzdělání a vyznání (tím je myšleno i politické vyznání) měla být zajištěna možnost beztrestné diskuze.

Řada dnešních komentátorů politického dění při výročích vzpomíná na „socialismus s lidskou tváří“ a „Dubčekovy snahy demokratizovat komunismus“ jako na něco, co už od počátku bylo odsouzeno k nezdaru, stejně jako v Maďarsku 1956. V tom základním asi mají pravdu – komunismus a demokracie zkrátka nejdou dohromady a Pražské jaro mělo velkou řadu much, které Dubček ani jiní funkcionáři prostě nedomysleli a nejspíš, kdyby nezasáhla Moskva, by se systém, jaký chtěli zavést, zhroutil – po pár měsících nebo po několika letech.

Problém byl totiž právě s vedoucí úlohou KSČ. Ačkoliv v rámci Národní fronty směla být na jaře 1968 obnovena činnost například sociálních demokratů nebo lidovců a reálně se uvažovalo o svobodných volbách, Dubček opomněl možnost, že by jeho strana nezískala ve volbách dostatek hlasů, aby stvořila svou vládu a obhájila pravomoci ÚV KSČ vedle parlamentu. Možná by v prvních volbách atmosféra Pražského jara komunistům pomohla, protože s jejich novou politikou společnost velmi sympatizovala, dál však už se situace zdála nejistou.

Alexandr Dubček se při pročítání historických pramenů jeví jako poměrně sympatický člověk – dalo by se říct, že hodný komunista a trochu naivní muž. Jakmile začal uvolňovat poměry v zemi (rušení různých omezení vyvrcholilo asi oficiálním zrušením cenzury v červnu 1968), objevila se řada nových novin, časopisů, televizních pořadů a organizací, které začaly šířit skutečné názory, myšlenky a především kritiku. Lidé měli najednou pocit, že když se můžou vyjádřit, musí to udělat – a ve svých textech mnohdy vylévali kritiku, která se nahromadila za těch dvacet komunistických let. A Dubček to zkrátka nedokázal pochopit – dávám jim volnost, proč mě ještě kritizují? Nebo to snad dělají právě proto? Cožpak nevidí, že proces demokratizace nesmíme uspěchat a musíme těm bedlivě pozorujícím zemím Varšavské smlouvy dokázat, že socialismus s lidskou tváří lze zavést? Proč chtějí pořád víc a víc a pokud možno všechno hned a najednou?

Kdo ví, jak by vypadala situace, pokud by občané při zrušení zákazu mluvit tolik nekřičeli. Třeba by na sebe v zahraničí tolik neupozornili, třeba by nám v Moskvě, Varšavě, Drážďanech a všude jinde věřili, že se u nás v podstatě nic neděje. Jistě – Brežněv by to nejspíš nenechal dojít ke svobodným volbám nebo jinému oslabení komunismu, všechno to jsou ale jen souvětí využívající nereálnou podmínku „kdyby“. Co by kdyby?

Dneska už situaci hodnotíme úplně jinak – máme tu demokracii, píšeme si, co chceme, říkáme co na srdci, to na jazyku. Neumíme si představit, jak se cítili Češi a Slováci, když na jaře 1968 získali najednou prostor vyjádřit se a nevěděli, jak tento prostor lépe využít a zaplnit. A jejich elán najednou přerušily tanky v noci z 20. na 21. srpna a všichni – i ti kritici pomalé demokratizace státu – vyjadřovali solidaritu všem představitelům Československa.

Zdroje:

EMMERT, František: Rok 1968. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2007. 64 stran. ISBN 80-7021-903-3 .

MLYNÁŘ, Zdeněk: Mráz přichází z Kremlu. Vydání 1. Praha: Mladá fronta, 1990. 288 stran. ISBN 80-204-0196-2

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 1. Praha: Themis, 1997. 719 stran. ISBN 80-85821-46-X.

RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století – Spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2012. 668 stran. ISBN 978-80-7429-133-3.

Socialismus s lidskou tváří

Totalita: Kalendárium duben 1968

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *