Měli by být komunisté zakázáni?

Včera slavila Komunistická strana Čech a Moravy nenápadné výročí 28 let od svého založení 31. března 1990. Ve skutečnosti se nejednalo ani tak o založení nové strany, jako o definitivní rozpad Komunistické strany Československa. Proč vznikla až po sametové revoluci a proč vůbec existuje? A podle jakého klíče smějí vznikat politické strany?

Zdroj

Komunisté se v roce 1921 odštěpili od sociální demokracie. Tehdy jejich revoluční myšlenky o rovné společnosti, která si cení dělníků, nadchli nejednoho intelektuála. Nad tehdejším členstvím ve straně můžeme přimhouřit oči, protože značná část komunistů skutečně vzhlížela k Sovětskému svazu netušíc, co se v něm odehrává. Ostatně některé události vešly ve známost až v devadesátých letech po pádu SSSR.

V roce 1929 se vedení ve straně zmocnilo radikální bolševické prostalinské vedení v čele s Klementem Gottwaldem. Poté velká část zakládajících i řadových členů odešla nebo byla ze strany vyloučena. Známý je například Manifest sedmi, který sepsal spisovatel Ivan Olbracht a podepsal ho například Jaroslav Seifert nebo Vladislav Vančura.

Za první republiky byla KSČ relativně úspěšnou stranou, které svůj hlas odevzdávaly statisíce voličů. Brzy po Mnichovu v roce 1938 byla strana rozpuštěna, členové se uchýlili do ilegality, vedení se většinově přesunulo do Moskvy, v menší míře i do Londýna.

Rozdělení státu na Protektorát Čechy a Morava a Slovenský štát mělo po válce za následek i odpojení slovenských komunistů od KSČ a vytvoření KSS – Komunistickou stranu Slovenska. Měla sice určité pravomoci a působila na Slovensku jako jedna z nejdůležitějších stran, spadala však pod přímé velení z Prahy – respektive z Moskvy, stejně jako Praha. Pro komunisty bylo rozdělení výhodnější, protože tak zabírali více místa v Národní frontě (sdružení povolených stran zastoupených v parlamentu v letech 1945-1948, Národní fronta sice oficiálně nezanikla, žádné jiné strany už se pak k moci ale nedostaly). Jedním z cílů komunistů, respektive Moskvy, byla ale i centralizace a moc sevřená pokud možno v co nejužším kruhu (Ústřední výbor KSČ). Po únorovém převratu tak samostatná slovenská komunistická odnož defacto zanikla, respektive se sloučila s KSČ a ačkoliv existovala, neměla žádnou moc, všechny pokyny přicházely z Prahy. Národní spory Čechů a Slováků měly na nějaký čas utichnout (být umlčeny).

Novou příležitost poskytlo Komunistické straně Slovenska Pražské jaro, když se z jejího vedení do vedení KSČ dostal Alexandr Dubček. (Nebyl to jediný důležitý Slovák té doby, je ale nejspíš nejznámější a nejikoničtější.) V rámci demokratizačního procesu a příprav na vyhlášení federace, které od jara probíhaly, se hovořilo o založení komunistické strany spravující české a moravské země. KSČ by pak byla nad nimi oběma jako federální orgán, samotné země by držela v rukou na Slovensku KSS, v Čechách a na Moravě KSČZ.

Jestliže však Moskva relativně tolerovala pozvolné demokratizační procesy, rušení cenzury a povolování zájmových i politických sdružení, myšlenka decentralizace se jí ani trochu nezamlouvala. Hned po srpnové intervenci do Československa začala tedy intervenovat i do návrhů federace, která sice nakonec 28. října 1968 schválena byla, neznamenala ale žádný pokrok vpřed už jen proto, že nefungovala na demokratických principech. Česko i Slovensko byly řízeny z Prahy Ústředním výborem KSČ a v moci několika lidí zůstávaly země až do sametové revoluce. Národní shromáždění (parlament) se scházelo dvakrát ročně, aby odsouhlasil předem připravené návrhy zákonů a opatření.

Po revoluci se spekulovalo, co s komunisty. Samotní členové KSČ navrhovali mimo jiné i rozpustit stranu, nestalo se tak – obě strany se bály krvavého konfliktu a nepodnikaly tedy tímto způsobem radikální kroky. Jakmile se však na scéně objevily nové politické strany a občané získali při volbách na výběr, komunisté propadli (ne tolik, jak by nás dnes mohlo napadnout), ale přeci.

V rámci „demokratizace federace“ však došlo k tomu, k čemu se schylovalo už v roce 1968. KSČ se přejmenovala na KSČS a byla federací Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistické strany Slovenska. KSČS zanikla po vystoupení slovenských komunistů z federace v dubnu 1992.

KSČM se považuje za nástupnickou stranu KSČ.

KSČ je podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 zločinná a zavrženíhodná organizace.

KSČM vychází z hodnot strany, která několik desetiletí úmyslně bojkotovala lidská práva, likvidovala opozici, vyvolávala nesnášenlivost a strach v obyvatelstvu a ruinovala republiku.

Všichni politologové, politici, novináři a jiní intelektuálové se nicméně shodují, že dnes by již bylo bezpředmětné stranu zakazovat – vhodný okamžik byl tehdy, dnes už problém vyhasl. Na scéně se objevily jiné politické strany a hnutí, které hlásají nesnášenlivost a úplně si nerozumí s dodržováním Listiny lidských práv a svobod.

Můžeme ale tyto strany zakázat, když jsme nezakázali komunisty? Můžeme ovlivnit, že si bývalí komunisté zakládají vlastní strany, kde uplatňují komunistické metody za účelem podobným tomu komunistickému? Na jednu stranu by se nám po zakázání takových stran ulevilo, na druhou stranu by jich tu pak moc nebylo a kdo ví, jak by to tu vypadalo. Koneckonců získávají tyto strany miliony voličských hlasů.

Zdroje

Komunistická strana se měla zakázat hned po revoluci, míní politici

Komunismus v Česku

Zákaz propagace komunismu

Zákaz komunistů v Pobaltí fungoval, vyzývá vládu student

Komunistická strana Československa

Komunistická strana Čech a Moravy

RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století – Spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání 1. Praha: Vyšehrad, 2012. 668 stran. ISBN 978-80-7429-133-3.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *