O tom, jak se dá historie interpretovat podle vlastních potřeb

Historie patří k tomu druhu vědních oborů, které sice pracují s celou řadou faktů, spoustu věcí si ale můžeme, někdy také musíme domýšlet. A tak se stává, že používáme vlastní dějiny jako velmi silnou zbraň, argument ospravedlňující naše jednání.

Zdroj

Kdysi jsem velmi ráda četla knížky od Vlastimila Vondrušky – Přemyslovskou epopej, Husitskou epopej, Oldřicha z Chlumu a tak. Babička si všimla, že čtu jeho knížky, a když viděla v novinách nějaký rozhovor s autorem, přinesla mi dotyčný článek k přečtení. Nedokáži posoudit, jestli to byl příjemný či nepříjemný krok, neboť od té doby roste s každým dalším přečteným rozhovorem s Vlastimilem Vondruškou nechuť číst další jeho tvorbu a nechat se ovlivňovat jeho názory, s nimiž nesouhlasím.

Vlastimil Vondruška je historik a spisovatel, o tom není pochyb. Otázkou ale je, jestli své znalosti až příliš nezneužívá k hlásání pravd, které český lid čirou náhodou chce slyšet.Až porazíme Islámský stát, jeho stoupenci utečou do Evropy. A my jim podle mezinárodního práva otevřeme svou náruč? To přece v lidských dějinách nejde. Ty, co utíkají, můžeme litovat jako poražené. Jenže není to pravda. Pokud něco nepodnikneme, pak poraženými nebudou oni, ale my.“ V rozhovoru pro deník Právo dále vysvětluje, že „migranti“ se nemohou adaptovat kvůli odlišnému jazyku, vzdělání a náboženství. Že tato adaptace bude trvat nejméně tři generace, budou-li nově příchozí ochotni se začlenit do společnosti.

Dále si stěžuje na práva menšin na úkor většiny. Na lidská práva, která nás vlastně diskriminují. Na evropské hodnoty, které označuje za prázdnou frázi. Ohání se tím, že ve své morálce máme zakořeněné desatero, tudíž jsme křesťanská společnost a v máme v tomto duchu dál žít a nepustit do svého života osoby jiného vyznání.

V jiném rozhovoru zase říká: „Co nového tu máme? Vodopád absurdních předpisů, schválených bruselskými eurokraty, ekologický fanatismus, genderové šílenství či abstraktní evropanství. A to nemluvím o devalvaci klasického modelu rodiny, která byla od pravěku postavena na plození a výchově dětí. Bez toho přece nemá žádná společnost budoucnost.“

Všechny tyhle výroky a prohlášení jako by vypadly z úst nějakého uvědomělého občana, který poctivě hájí hodnoty české společnosti, volí stranu, která slibuje udržení těchto hodnot a rozhodně nepochybuje o tom, jestli má nebo nemá pravdu. Vlastimilu Vondruškovi se pouze daří zaobalovat tyto názory do spousty sousloví a termínů. Nebojí se přispěchat se všemožnými příklady z historie – jak starý Řím padl a jak se urbanizovala společnost během průmyslové revoluce.

Na historii se ale můžeme dívat různými způsoby. Opakuje se cyklicky, nebo plyne po časové ose? Pokud chceme věřit, že se z dějin můžeme poučit, pak přichází v úvahu model přímky. V tom případě ale nemůžeme na základě poznatků z dávných dob předvídat, co se stane s naší společností za deset, sto nebo tisíc let. Pokud ale vidíme svou zkázu v lidech jiné barvy pleti či jiného vyznání a snažíme se bránit svou „kulturu“ i za cenu lidských práv, pak se domnívám, že náš konec způsobí nenávist, netolerantnost a neadaptabilita.

Rozhovory: Novinky.cz; Reflex.cz; Parlamentní listy

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *