Jak si uzurpovat statní moc

Andrej Babiš
Andrej Babiš, Zdroj: David Sedlecký, Wikipedia

Asi málokdo mohl v posledních několika dnech minout všudypřítomné články připomínající komunistický puč v roce 1948. Kromě připomínek, jak že se to vlastně tehdy semlelo, kdo všechno na to doplatil a kde bychom mohli být, kdyby se tehdejší Čechoslováci o osud svého státu zajímali, jsme také mohli číst často smělé, avšak také velice nekonkrétní spekulace o podobnostech s dnešní situací. Pojďme si to trochu konkretizovat a najít spojitosti.

Šrámy doby minulé

K tomu si vsak musíme nejprve ujasnit, že jsme na stejné notě – komunistický převrat byl neústavním pučem a komunistický režim byl zločinný a díky němu jsme se z následků druhé světové války začali plně vzpamatovávat až po roce 1989. Dnes už téměř 30 let žijeme v liberální demokracii, kde si každý může dělat, více méně co chce, dokud tím neobtěžuje ostatní. A ano, vím, že v naší zemi žije spousta velice konzervativních lidí, kteří neradi vidí homosexuály a děti raději nechají zavřené v ústavech, než aby je svěřili homosexuálním partnerům. Také vím z vlastní zkušenosti, jakou sodu člověk dostane, když zmíní, že odsun Němců po druhé světové válce nebyl tak úplně cool nebo že husité byli barbaři a zločinci.
Tato prohlášení Čechům často vadí, čímž tak trochu otevírají českou duši k nahlédnutí. Dokud jste nenápadní, hledíte si svého, vaši sousedé pravděpodobně přivřou oči nad vašimi „vadami“. Konec konců, čeština ani nemá termín pro whistleblowing, takže i kdybyste kradli, ten, kdo vás oznámí, je v očích ostatních stále práskač, donašeč, konfident. Tato skutečnost se dá připsat padesáti letům totality, kdy něco oznámit zpravidla znamenalo jít za gestapem nebo za STB. Obojí značně zavrženíhodné z tehdejšího i dnešního pohledu.

Demokracie v našem podaní tak má nepříjemné díry, kdy lidé oznamující zločin, který nemá jednoznačného násilného pachatele, jsou mnohdy veřejně vnímáni negativně. Ač pachatelé finančních trestných činů, ať už daňových podvodů nebo korupce, byli zpočátku odsuzováni společností, dnes už krádež není odsouzeníhodná tak jednoznačně. Respektive záleží na okolnostech. Národ zvyklý na velkého bratra, který vše pozoruje, na velkohubé vůdce zvolené ve volbách bez soupeřů a snahu o manipulaci veřejného mínění v každé větě pronesené moderátorem v televizi nebo politikem při projevu, není schopný se sám za sebe rozhodovat. Není to ani překvapivé, ani nijak trestuhodné. Pokud z vás po desetiletí dělají blbce, je těžké najednou změnit svůj přístup. Navíc po listopadu 89 měla spousta lidí pocit, že teď to půjde strmě nahoru. Ale skoro třicet let po revoluci jsme stále daleko za Německem. A tohle srovnání obzvláště bolí, protože Německo je za humny a je vizuálně velice podobné naší zemi. S tím rozdílem, že chodníky tam jsou širší, silnice nejsou plné výmolů a cyklostezky jsou více než jen namalované ikonky na krajnicích silnic.

A teď je tady český národ. Po letech v područí Rakouska získal vlastní stát, aby jej vzápětí bolestivě a potupně ztratil po zradě spojenců, na jejichž pomoc spoléhal, a když se zdálo, že se na lepší časy blýská, další spojenec se proměnil v okupanta, pánové slibující ráj na zemi v nelítostné vrahy. To vše se odehrálo pod plnou mocí a se souhlasem demokraticky zvolených zástupců. Nikdo nekladl větší odpor, nikoho nenapadlo vytvořit skutečný odboj.

A nyní jsme tu zas. Lidé unavení mocenskými hrátkami posledních desetiletí, korupcí a neschopností volených představitelů a frustrovaní minulostí, snadno podlehnou dojmu, že existuje lehké řešení.
Zde máme velkou paralelu k Mnichovu 1938, kdy se Edvard Beneš rozhodl, že Češi nebudou bojovat, k Pražskému hradu 1948, kdy Edvard Beneš znovu přijímá
požadavky mocichtivé skupiny, tentokrát vydávány za požadavky předsedy vlády na udržení politické stability. Češi znovu stáhli ocas mezi nohy, aby náhodou někdo nepřišel k úrazu. Kdyby Češi bránili své území, možná bych tu dnes neseděl, možná by dnes nežilo mnoho z nás, ale kdyby si tohle řekli i Britové a Američané, tak tu dnes stojí sochy Adolfa Hitlera a dost možná není naživu žádný Čech. Kdyby se Klement Gottwald musel rozhodovat mezi odporem Moskvě a občanskou válkou, možná by také spousta lidí zemřela, ale český národ by neměl takové mindráky ze své minulosti a nepotřeboval by dnes příslib vůdce.
Jsou to vždy zbídačené země, kde vůdci povstanou a dovedou svůj lid do pekel. Adolf Hitler, J.V. Stalin, Benito Mussolini. Andrej Babiš není nic jiného než takový malý český Hitler. Ne snad ve smyslu ideologie nebo stylu myšlení. Ale Babiš je pro Čechy to samé, jako byl Hitler pro Němce. Odpověď na frustraci z aktuální situace, která se nezdá jinak řešitelná. Pak mnozí lidé dokáží zcela ignorovat i očividné skutečnosti jako vraždy a odsuny obyvatelstva nebo krádeže a přivlastňování cizího majetku. Přehlížet očividné lži pak už je jen maličkost.

Takže co se to teď vlastně děje?

Ten scénář je mnohdy podobný – existuje problém, který už dlouho trápí hodně lidí. Může to být globální ekonomická krize, přebujelá korupce a neschopnost státních institucí nebo třeba migrační krize. Následně potřebujete vytvořit dojem vlastní schopnosti. Hodí se něco z vaší minulosti – účast bojišti ve válce, zbohatnutí díky vlastním schopnostem, ale třeba i původ z chudých poměrů. Ten je vůbec skvělý, protože už jen to, že jste kdysi byli jako ‚oni‘ – obyčejní lidé, vám dává velkou šanci spoustu takových oslovit. Ani to nemusí být pravda, stačí jen vytvořit takový dojem a dokud tragicky neselžete, máte lidi omotané kolem prstu.

Bude tu ale určitá část společnosti, která vždycky bude kecat. Bude mít plnou hubu dělení moci, nezávislosti policie, soudů, státních zastupitelství a svobody tisku. Prostě spousta ptákovin, které vám osobně sice nijak nevadí, ale pokud to půjde proti vám, tak se vám to sakra nebude líbit.

Takže se s tím nebudete párat: ještě než se vůbec zúčastníte prvních voleb, využijete svých těžce vydřených (nebo alespoň tak by to mělo vypadat navenek) peněz a koupíte si Mafru – vydavatelství deníků a majitele webů, které mají ošklivý zvyk zveřejňovat vše, na co přijdou, a vám osobně už v minulosti také zatopili. Už v tu chvíli se ozvou první lumpové, kteří budou pokřikovat, že se jako budoucí politik chcete zbavit nepříjemného protivníka, který by mohl něco vynášet na světlo.

Samozřejmě není problém to shodit ze stolu, řeknete, že to rozhodně není pravda, chod novin nebudete ovlivňovat a bla bla bla. Ti lidé, kteří vám neuvěří, jsou pro vás ztracení, jsou to prostě zaslepení pitomci, důležité je, že své zastánce přesvědčíte. Skutečnost, že investigativní novinařina po vaší akvizici Mafry v jejích médiích naprosto skončí, jen těžko někdo průkazně napojí přímo na vás.
Média se dají řešit takto, ale je to pouze první krok, v druhém potřebujete získat tolik hlasů ve volbách, abyste mohli vládnout sami, nebo alespoň získali důležité pozice.

Ale přijde zrada! Než se vám podaří naklonit si veřejné mínění na svou stranu, současná vláda padne a vyhlásí se předčasné volby. V nich uspějete, ale na sólo vládnutí to není, volby přišly příliš brzy. Skončíte ve vládě se socialisty, ale na rozdíl od nich máte jednu velkou výhodu – Mafru. Mediální moloch, který vám umožní vykreslovat sebe jako pracovité politiky a zbytek vlády jako představitele starých struktur, které vám házejí klacky pod nohy a snaží se vás zastavit, abyste nemohli vnést na světlo jejich zločiny. Nemusíte provádět velké zásahy do vydavatelství, stačí, aby byl šéfredaktor váš člověk, který bude správným způsobem motivovat správné zaměstnance ke správné práci. Díky tomu nejen že přežijete řadu skandálů, které by jiným politikům dávno zlomily vaz, ale dokonce se vám daří tak dobře, že příští volby už jednoznačně vyhrajete a naopak váš starý vládní spojenec klesne téměř na dno. Kolem vás je sice rozpoutané peklo dotačních skandálů, ovlivňování médií a policejního vyšetřování, ale spousta lidí už je tak otupělá, že jí je jedno, zda kradete, lžete, manipulujete. Důležité je, že nejste neschopný nebo že tak alespoň nevypadáte. A ještě té části populace, která vidí v EU nepřítele, budete imponovat svým rázným vystupováním. Díky vám se teď už ubráníme dalšímu diktátu!

Podobný scénář využívá u váš politický soupeř, ten se veze na vlně strachu z migrace, cizí kultury a nákloností k Rusku. Sice vás neohrožuje, protože tato témata stále nemají tak vysoký potenciál, aby vás překonala, ale zneklidňuje vás, že jste veřejně připodobňováni k někomu, kdo vypadá až moc jako fašista. Vy přece takový šílenec nejste, nepřipustíte si, že využíváte stejné metody.

Ústavní zvyklosti jsou pro blbečky

Štěstí vám přeje jako ještě nikdy – prezidentské volby vyhraje vetchý stařec, který je snadno manipulovatelný svými pohůnky, a ti pro peníze prodají Rusku i vlastni matku – rozhodně tak nebudou mít problém prodat vám moc v republice.
Ač ústavní systém říká, že vláda se zodpovídá parlamentu, ve kterém vy i přes skvělý výsledek nemáte většinu, fakticky neexistuje způsob, jak vás přimět nevládnout ve chvíli, kdy vás prezident pověří sestavením vlády. Důvěru sice v parlamentu nezískáte, ale vy ji ani nepotřebujete, prezident vás totiž bleskově požádá, abyste se pokusili vládu sestavit znovu s tím, že té doby povládne vaše stávající vláda v demisi, bez časového omezení.

Ač bylo v minulosti zvyklostí počínat si v demisi spíše opatrně a nečinit důležitá rozhodnuti, vám je taková myšlenka velice vzdálena a naprosto ukradena. Nemáte totiž důvod se o to zajímat – díky náklonnosti prezidenta jsou další čtyři roky ve vládě zaručené, snad jen ten ústavní soud vás trochu znervózňuje.

Ač jste vláda bez důvěry a kromě komunistů z KSČM a fašistů z SPD pro vás nehlasuje naprosto nikdo, zákony schvalovat můžete. Tihle chtějí zákon o obecném referendu, tihle chtějí urychlit přípravu liniových staveb, tihle chtějí zákon o zdanění církevních restitucí – spojence tak vždy najdete. Nejste demokrat, takže je vám fuk, zda ohrožujete demokracii, a ten křikloun Kalousek stejně za čtyři roky vypadne.
Vy si mezitím připravíte půdu proto, abyste příště už kvůli moci do voleb nemuseli a aby vás někdo v budoucnu o vaše místo na výsluní nepřipravil. Do státních institucí a firem tak začnete dosazovat vlastní lidi. Máte všechna ministerstva, takže není problém sáhnout kamkoli, ale je třeba jednat opatrně. Někteří vaši podřízení, které jste si najali kvůli jejich schopnostem, jsou demokraté a ač vám důvěřují a přehlédnou třeba nedůvěru nepřející sněmovny a sem tam nějaký útok na zatím neposlušné novináře a instituce, jejich tolerance je omezená. Nejhorší to je v Evropském parlamentu, tam jsou vaše akce nekryté vašimi médii a každý váš přešlap sledován a kritizován. Demokraté v řadách vašich europoslanců pak mají tendenci odcházet, a to rozhodně nechcete připustit ve vlastním parlamentu, natož v samotné vládě.

Proto jste obezřetní, nikdy si zcela nevymýšlíte, ale čekáte na záminky. Občas je však nutný radikálnější krok, to třeba, když vás vyšetřuje policie a do cesty vašim plánům by se reálně mohlo připlést vězení nejen pro vás, ale i pro vaše blízké. Jak se dostat té policii na kobylku, říkáte si, když prohlížíte složky vysoce postavených státních úředníků v řadách policie a jí příbuzných orgánech. A pak si všimnete – pan ředitel Generální inspekce bezpečnostních sborů by možná šel vyměnit. Zkusím mu pohrozit, aby odstoupil, snad s tím nepůjde ven. Ale i kdyby, tak co. Půlka médií v zemi mi patří, čtvrtina se mě neodváží kritizovat a zbytek je pražská kavárna, tu všichni nesnáší. V zahraničí mé akce budou čitelnější, ale většina Čechů neumí žádný cizí jazyk a když už, tak je rozhodně nezajímá, co někde říká nějaký cizí politik nebo reportér.

Sliny se mi sbíhají na Českou televizi. Kolik ta už mi nadělala problémů. Musím najít cestu, jak je přimět přehodnotit jejich investigativní novinařinu. V MF Dnes také přes noc přestala existovat, není důvod, proč by se to nemohlo podařit i u ČT.

Smráká se nad demokracií

Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura – na tyto pány především byl směřován tento článek. Ač byla poslední část psaná z pohledu Andreje Babiše, podobné scénáře sedí i na další dva zmiňované. Mnoho z toho, co dělají a co říkají, se podobá událostem v dobách dávno minulých, o kterých jsme nevěřili, že by se mohly někdy vrátit.

Uklidňovat nás může snad jen skutečnost, že nejvýznamnější z těchto pánů rozhodně nechce odcházet z Evropské unie, ta tak nejspíše ještě nějakou dobu zůstane zárukou možnosti vzít nohy na ramena, aniž byste se museli přes hranice prostřílet. Chabé, já vím, také jsem z toho smutný. Nezbývá než před demokratickými institucemi vykopat hluboké příkopy a bránit je. Doufat, že se je nepodaří ovládnout dříve, než se Češi přes tuto krizi dostanou.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *