Proč ministři nekomunistických stran nebyli blbí?

V těchto dnech si připomínáme sedmdesáté výročí Vítězného února. Dříve to byl jeden z nejdůležitějších komunistických svátků, dnes slouží 25. únor jako vzpomínka i varování před totalitními režimy. Prezident Zeman zmínil v jednom ze svých lednových projevů, že ministři, kteří v únoru 1948 podali demisi, byli blci. V tomto článku se toto tvrzení pokusím vyvrátit.

Vítězný únor se za dob komunismu slavil jako státní svátek. Zdroj

O událostech toho osudného února, který znamenal pro Československo definitivní přidružení k zemím východního bloku a který završil demokratickou formu státního zřízení, jste mohli číst a slyšet snad ve všech médiích. Přesto si ale ve zkratce připomeneme, co se tehdy dělo:

Prokop Drtina (ministr spravedlnosti, Československá strana národně socialistická) a Václav Majer (ministr výživy, Československá strana sociálně demokratická) přišli 13.2.1948 na zasedání vlády s otázkou, proč bylo propuštěno osm velitelů pražského Sboru národní bezpečnosti. Těchto osm osob bylo nahrazeno komunisty. Vláda uložila Václavu Noskovi (ministr vnitra, Komunistická strana Československa), aby tyto kádrové změny zastavil.

17.února začíná krize. Na novém jednání odmítá jak Nosek, tak jemu nadřízený Gottwald (tehdejší premiér a předseda KSČ) usnesení vlády přijmout. Ministři nekomunistických stran se domlouvají, že pokud budou tendence komunistů zasahovat do policejních a vojenských sborů pokračovat, podají demisi.

Plánovali to dobře, jenže spoléhali na náhodu. To ale tehdy každý. Dvanáct ministrů z národní socialistické, lidové a demokratické strany spoléhalo na to, že demisi spolu s nimi podá buď jeden z nestraníků, nebo některý ze sociálních demokratů. Pokud by demisi podalo 13 ministrů, prezident Beneš by musel jmenovat úřednickou vládu. V předčasných volbách, které by byly následně vypsány, by nejspíš komunisté nedostali víc než dvacet procent.

Byl v tom ale háček. Klement Gottwald podnikal řadu kroků, kterými se na puč připravoval. KSČ si krizovou situaci nacvičila v listopadu 1947 ve volbách na Slovensku, kdy se snažila vyprovokovat a očernit Demokratickou stranu, jak to jen šlo. (Demokratická strana přijala řadu členů bývalé Hlinkovy ludové strany. Komunisté chtěli vyvolat nepokoje například popravou Jozefa Tisa, k jejich překvapení však lidé do ulic protestovat nešli.)

Gottwald chodil denně, někdy i několikrát během dne, na Hrad. Prezident Beneš, tehdy již starý a nemocný muž, stál mezi dvěma nesmiřitelnými stranami. Věděl, že komunistické manévrování s bezpečnostními složkami nemůže skončit jinak než nedemokraticky. Přesto si asi nechtěl tak úplně připustit, že komunistická ideologie a přátelství se Sovětským svazem, k němuž se po druhé světové válce přimknul víc než ke „zradivší“ Francii a Británii, můžou být pro demokracii v Československu osudovými.

Gottwald Beneše vydíral. Jelikož prezident neměl přímé kontakty na Sovětský svaz (například na Zorina, náměstka ministra zahraničí SSSR, s nímž byl Gottwald jedna ruka), snáze uvěřil Gottwaldovým výhružkám o sovětské intervenci v případě, že se vláda rozpadne a komunistická strana bude bojkotována. (I když Zorin kategoricky odmítl, že by SSSR vojensky zasahoval v případě krize, Beneš, který toto nevěděl, se nechal zastrašit zmínkami o Rudé armádě v NDR, Polsku, Maďarsku a Rakousku.) Není se tedy čemu divit, že Gottwaldovi přislíbil, že vládu nerozpustí. Bál se druhého Mnichova, který by za svou politickou kariéru již nejspíš neunesl.

Nakonec to ani udělat nemusel. Ministrům nekomunistických stran se totiž nepodařilo přesvědčit sociální demokraty, aby spolu s nimi podali demisi. Tehdy byla sociální demokracie zastupována levicovými, spíše prokomunistickými lidmi a ti nemohli jinak než držet s KSČ.

V pátek 20.února už se ministři tří nekomunistických stran na zasedání vlády nedostavili, pouze písemně vznesli dotaz, jestli bude vyhověno jejich požadavku na zastavení změn v obsazení bezpečnostních složek. Gottwald to zamítl. Dvanáct ministrů podalo demisi. Jan Masaryk (ministr zahraničí, nestraník) nakonec zvažovanou demisi nepodal. Tím byl v podstatě vynesen ortel nad demokracií v Československé republice.

I o víkendu docházel Gottwald za Benešem a vyhrožoval – generální stávkou, Lidovými milicemi, Sovětským svazem. V neděli se domluvila jednohodinová generální stávka na úterý 24.2. Bezpečnost (s komunisty v čele) začala na základě smyšlených zpráv o ozbrojeném puči zatýkat své politické odpůrce. V pondělí byli zatýkáni první členové těch stran, jejichž ministři podali demisi. V úterý vypukla stávka, které se zúčastnilo na 2,5 milionu pracujících.

Oněch dvanáct nešťastných ministrů i nadále spoléhalo na prezidenta Beneše. Krize vyvrcholila 25. února, když demisi podali dva ministři za sociální demokracii. Beneš měl v tomto případě podle ústavy vyhlásit úřednickou vládu. Místo toho pověřil premiéra Gottwalda doplněním vlády. Proč to nakonec udělal, co všechno mu Gottwald řekl, to už se asi nedozvíme.

Ještě téhož večera promluvil vítěz Gottwald na Václavském náměstí k davu – „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky…“ Několik tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů se pokusilo o odpor, ale jejich průvod byl násilně zastaven a rozpuštěn v Nerudově ulici.

Kdo tedy na svých bedrech nese vinu? Kdo může za konec demokracie v Československu? Podle některých názorů jednali komunisté obratně v rámci zákonů, podle jiných se jednalo o zneužití moci za použití klamů, výhružek a manipulací s veřejností, státními orgány i samotným prezidentem. Někteří tvrdí, že by ke komunistickému puči stejně jednoho dne došlo, ať už s přispěním Sovětského svazu nebo bez něj.

Koho však za viníka nepovažuji, jsou oni odstoupivší ministři, kteří již nedokázali nečinně přihlížet rozpínání komunistů a jejich nedemokratickému jednání.

Zdroje:

Únor 1948 začal demisí 12 ministrů: Této „fatální chyby“ Gottwald využil

KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. 245 s. ISBN 80-7038-193-0.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *