Od Masaryka až po Zemana

Vlajka prezidenta České republiky je jedním ze státních symbolů. Jejím autorem je Jiří Louda. Zdroj

V pátek a sobotu probíhalo první kolo přímé volby prezidenta republiky. Průzkumy se ukázaly býti ve svých odhadech celkem přesné – po sečtení výsledků získal první místo Miloš Zeman, obhajující svůj post, a Jiří Drahoš, kandidát ze sféry Akademie věd, který se pro velkou část národa stal možným pojítkem, možnou záchranou. Někteří neúspěšní kandidáti vyjádřili svou podporu v druhém kole Jiřímu Drahošovi, přesto bude druhé kolo, které se koná za dva týdny, velmi napínavé. A co v tomto mezičase? Kromě slíbených duelů dvou postupivších kandidátů, celé řady rozhovoru a trnutí, komu svůj hlas hodí nerozhodní voliči, toho snad tolik nebude. Pojďme se tedy na chvíli pozastavit a projít si historii voleb a vlád prezidentů od Masaryka až… inu, po Miloše Zemana.

Československo vznikalo za svými hranicemi. Hlavní zásluhu na tom měl nepochybně právě Masaryk, který se v exilu scházel s významnými osobnostmi velmocí, jež měly první světovou válku rozhodnout. Začal ve Francii v září 1915, kam odjel spolu s Edvardem Benešem a kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik. Každý z těchto tří vynikal na jiném poli působnosti a dohromady se jim podařilo přesvědčit Francouze, Brity i Američany, že v Evropě je místo na slovanský stát poskládaný ze zbytků Rakousko-Uherska.

Tomáš Garrigue Masaryk

Právě jeho exilová činnost udělala z Masaryka tak význačného člověka v poválečném, nově vzniknuvším Československu. Ať se ohlédneme na vznik československých legií v Rusku, jimiž byl přijímán jako nejvyšší velitel, nebo na Masarykovy návštěvy Bílého domu, které zvolil jako strategický krok po vstupu USA do války v dubnu 1917, tehdy již osmašedesátiletý Masaryk z toho vychází jako skutečný hrdina.

18. října byla podepsána takzvaná Washingtonská deklarace, která zaručovala svrchovanost nového státu, Československa. 28. října 1918 byl jaksi omylem Národním výborem v Praze vyhlášen samostatný Československý stát, záhy však jeho existence přešla v platnost. Vládní posty v republice bez ústavy si rozdělili ti, kteří se nejvíce zasloužili o její vznik. Masaryk byl jednomyslně zvolen prezidentem 14.listopadu. Do Československa přijel vlakem 20.prosince, do Prahy o den později, a jeho příjezd doprovázela provolání „Sláva tobě, Masaryku“ a bouřlivě jásající davy. Složil slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění a odmítl Kramářův návrh ústavy, podle něhož by měl prezident spíše ceremoniální funkce bez velkých pravomocí.

Tomáš Garrigue Masaryk, prezident osvoboditel. Zdroj

Podruhé byl Masaryk zvolen v řádných volbách v květnu 1920. Československo se tehdy začalo skutečně rodit a rozvíjet v uznávaný a silný stát, slušelo by se říci také demokratický, i když nesmíme vnímat tehdejší demokracii stejně jako dnes. Téhož roku byla přijata Ústava, která nahradila Prozatímní ústavu a která vydržela až do května roku 1948. V ní mimo jiné stálo, že prezident, volený Národním shromážděním na sedm let, může být zvolen maximálně dvakrát po sobě, avšak toto ustanovení „se nevztahuje na prvního presidenta Československé republiky“.

Jeho druhé volební období nebylo lehké. On sám prodělal těžkou nemoc, jeho manželka Charlotta zemřela. Sociální demokracie se rozštěpila a zrodila se KSČ, načež premiér Vlastimil Tusar reagoval podáním demise. Prezident v září 1920 jmenoval první úřednickou vládu. (Tu pak v čele s Janem Černým jmenoval ještě v roce 1926.)

Do třetí volby prezidenta v roce 1927 už Masaryk kandidovat nechtěl. Jím prosazovaný Edvard Beneš, ministr zahraničí, však onemocněl a nebylo jisté, jestli by získal dostatečnou podporu Národního shromáždění pro zvolení. S levicově orientovaným Václavem Šturcem se utkal 27.května, výsledek byl velmi těsný, Masaryk zvítězil jen o třináct hlasů. V tomto období musela vláda (a tedy i prezident) řešit hospodářskou krizi a nárůst nacionalistických a separatistických tendencí na Slovensku a v českém pohraničí.

I přes špatný zdravotní stav se zúčastnil volby v květnu 1934, kde proti němu stál Klement Gottwald z Komunistické strany Československa. Komustičtí volitelé skandovali heslo „Ne Masaryk, ale Lenin!“, ačkoliv ten byl již deset let po smrti. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu Masaryk na konci roku 1935 abdikoval a funkcí zastupujícího prezidenta pověřil Milana Hodžu, předsedu patnácté československé vlády. Masaryk byl zákonem označen za Prezidenta Osvoboditele a dočkal se také usnesení v Ústavě, že „Masaryk se zasloužil o stát.“ (tzv. Lex Masaryk)

Edvard Beneš

Už v listopadu se Masaryk, Hodža a Beneš domluvili na společném postupu. Proti Benešovi vystupovala část agrárníků v čele s Karlem Kramářem, „nedemokratické metody Hradu a socialistických stran, které vnucují lidu svou vůli“ kritizovala také protihradní novinová periodika. Protibenešovské křídlo agrárníků (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) nabídlo kandidaturu profesoru Bohumilu Němcovi. Vypukl boj o moc, Benešovi odpůrci i podporovatelé z řad Hlinkovců, komunistů, sociálních a národních demokratů na sebe házeli špínu a provolávali silná hesla. Beneš byl podporován osobnostmi ze zahraničí. Den před volbou se Němec vzdal kandidatury. Beneš získal 340 hlasů z nutných 264 a stal se druhým prezidentem Československé republiky.

Edvard Beneš, dobrý muž ve špatné době. Zdroj

Beneš měl republiku provést velmi těžkým obdobím. Už od počátku třicátých let se snažil prosadit vybudování pohraničního opevnění a vybavení armády, protože si byl vědom narůstajícího nebezpečí. Nikdo ho však nebral příliš vážně. Teprve po vítězství Henleinovy Sudetendeutsche Partei ve volbách a po stále agresivnějších Hitlerových vizionářských projevech začala vláda jednat. Beneš věděl, že ozbrojený konflikt s Říši by pro Československo nedopadl dobře. Spoléhal proto na spojenecké smlouvy s Francií a SSSR. Hitler požadoval odstoupení Sudet s většinovým německým obyvatelstvem a ostatní evropské mocnosti naléhaly na ČSR, aby požadavky splnila. Politika appeasementu ale Britům a Francouzům nevyšla, Hitler si prosadil své, postupnými kroky se dostal až k Mnichovu 29. září 1938.

Intermezzo Emila Háchy

Pro Beneše to byla velká rána. Mnichovský komplex jej poznamenal na celý zbytek života. Poprvé abdikoval a emigroval do Velké Británie a následně do USA. V napjaté atmosféře druhé republiky byl novým prezidentem zvolen Emil Hácha. Právě jemu bývá dnes často vyčítáno podepsání Protektorátu Čechy a Morava, bývá označován za kolaboranta a zrádce. Musíme však brát v potaz tíživou situaci a velký psychický i fyzický nátlak, pod který byl v Berlíně 14. března 1939 postaven. K dobru mu můžeme přičíst, že především v prvních letech protektorátu se pokoušel zasazovat se o práva občanů, odmítl složit slib věrnosti Hitlerovi a požadoval propuštění vysokoškolských studentů v listopadu 1939.

Zlomem se stal příchod Reinharda Heydricha v roce 1941 a poprava odbojářského premiéra Aloise Eliáše. Po heydrichiádě, kdy se nacisté krutě mstili za smrt zastupujícího říšského protektora, se jeho zdravotní stav velmi zhoršil, duševně byl naprosto zlomený. Trpěl arteriosklerózou. Nacisté jej zpočátku využívali k propagandě, později pro ně přestal být zajímavý. 13. května 1945 byl na příkaz Václava Noska zatčen a převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde o několik týdnů později zemřel.

Beneš byl už v průběhu války považován za hlavu exilové vlády a faktickou hlavu Československa, počítalo se s jeho nástupem po jejím skončení. Na jaře odcestoval Beneš z Londýna do Moskvy, cestou z ní jmenoval v Košicích první poválečnou vládu. Symbolicky byla volba prezidenta svolána na 28.říjen, kde byl Beneš ve funkci potvrzen.

Ještě dnes hodně diskutované jsou prezidentské dekrety, které Beneš po dobu okupace a neexistence parlamentu podepisoval. Týkaly se především práv občanů německé a maďarské národnosti, konfiskace majetku zrádců a kolaborantů a znárodnění klíčových odvětví průmyslu, bank a pojišťoven.

Protektorátní prezident Emil Hácha. Zrádce, nebo hrdina? Zdroj

Další volby se konaly v červnu 1946, v nichž kandidoval Edvard Beneš sám a získal všechny platné hlasy. Konaly se také volby do parlamentu, v nichž byli úspěšní komunisté z Čech i Slovenska. Premiérem se stal Klement Gottwald, který s podporou Stalina připravoval v rámci KSČ plán na ovládnutí země a její začlenění do Sovětského bloku.

Edvard Beneš, tehdy již nemocný a znechucený politikou komunistů, se podílel na únorové krizi, kdy ministři demokratických stran podali na protest demisi a doufali, že bude rozpuštěna celá vláda – věděli, že by v předčasných volbách komunisté neuspěli. KSČ využila příležitosti, podnítila řadu sporů mezi stranami i jedinci a to vše vedlo k únorovému puči a legálnímu převzetí moci komunisty. Beneš se cítil zrazen. Odmítl podepsat připravovanou novou komunistickou Ústavu a v červnu abdikoval. Zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí. I Beneš se dočkal, v roce 2004, zákona tvořeného větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát“, který tehdejší prezident Václav Klaus nepodepsal, ani nevetoval, což opět vyvolalo diskuzi.

Klement Gottwald

Československu měly nastat nové, nepoznané, krušné časy. A také nedemokratické. Volba prezidenta v červnu 1948 probíhala již podle nové Ústavy, jediným kandidátem byl Klement Gottwald, který byl jednomyslně zvolen. S Gottwaldem se pojí především teror ve stínu Stalinova Sovětského svazu, kdy byla veškerá opozice posílána do pracovních táborů či pozatýkána. Kdo nestihl včas odjet, pocítil následky nenávisti komunistů. Soudním procesům se ale nevyhnuli ani komunističtí předáci, slavný je samozřejmě případ Gottwaldova velkého přítele Rudolfa Slánského, který byl na Stalinovo doporučení nejprve zbaven funkce a poté popraven.

První komunistický prezident Klement Gottwald. Zdroj

Klement Gottwald byl alkoholik a kromě toho, což bylo přísně tajeno, trpěl syfilidou a aneurysmatem. Na následky výdutě srdeční aorty zemřel po svém návratu ze Stalinova pohřbu v březnu 1953, neboť neuposlechl důrazných doporučení lékařů, aby nelétal letadlem. Jeho tělo bylo vystavováno v mauzoleu původně určeném pro Masaryka, zpopelněno bylo až v roce 1962. Dnes se KSČM stále hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a její představitelé pokládají na jeho hrob při výročích kytice…

Antonín Zápotocký

Na začátku roku 1951 se předpokládalo, že po Gottwaldovi na Hrad nastoupí jeho nejbližší spolupracovník Rudolf Slánský. Ten byl však odsouzen a na příkaz Gottwalda popraven, takže vypadl ze hry. Jediným kandidátem se tak stal Antonín Zápotocký, který byl v březnu 1953 aklamací zvolen druhým komunistickým prezidentem, který se rád oháněl titulem „prezident dělníků“.

Zápotockého lze pochválit za zmírnění teroru, ne však za jeho odstranění. V červnu roku svého nástupu prosadil bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a vědomí veřejnosti měnovou reformu, která odstranila inflaci, ale znehodnotila úspory obyvatel, ať už je měli uložené v bance (5:1) nebo doma (50:1). To vyvolalo řadu povstání a nesouhlasných reakcí, vše bylo vojensky potlačeno.

Antonín Zápotocký, prezident stojící za měnovou reformou, která připravila většinu lidí o úspory. Zdroj

Zápotocký měl vřelý vztah k dělníkům a ke Kladensku, kde strávil dětství a kam situoval své romány (Rudá záře nad Kladnem, 1953). Zemřel na infarkt v listopadu 1957, dnes je jeho urna uložena na hřbitově ve Strašnicích.

Antonín Novotný

Po Zápotockého smrti se na post prezidenta počítalo s Viliamem Širokým. Sovětský vůdce Chruščov však Ústřednímu výboru KSČ doporučil Antonína Novotného, což bylo akceptováno a Novotný se jednomyslně stal prezidentem. Současně vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KSČ.

V roce 1960 byla schválena nová, tzv. Socialistická ústava, která nahradila tu z května 1948. V ní se mimo jiné upravovalo územní členění republiky (snížení počtu krajů, slučování okresů) a Československo se oficiálně stalo „Československou socialistickou republikou“. Jeho druhé zvolení proběhlo podle nové ústavy v roce 1964, prezident měl být nadále volený na pět let.

Antonínu Novotnému se veřejnost často posmívala kvůli jeho vystupování na veřejnosti. Zdroj

Novotný vládl v době, kdy se společnost začala částečně liberalizovat. On sám podepsal rozsáhlou amnestii a rehabilitoval řadu v padesátých letech odsouzených osobností. V druhé polovině šedesátých let se stal terčem kritiky, například když se na podzim 1967 pokusil tuto liberalizaci omezit – byly zakázány Literární noviny a některé filmy. Novotný sám navrhl před svým nuceným odstoupením Alexandra Dubčeka na místo 1. tajemníka ÚV KSČ. Z prezidentského postu odešel v březnu 1968.

Ludvík Svoboda

Nastalo Pražské jaro, ve vedení KSČ byl reformátorsky naladěný Dubček, který prosazoval socialismus s lidskou tváří, novým prezidentem se stal Ludvík svoboda. Poprvé od roku 1948 byl volen tajným hlasováním, poprvé dosedal na místo po demisi stávajícího prezidenta, poprvé nebyl prezident zvolen jednomyslně.

Svoboda neměl příliš velký vliv na zahraniční politiku. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa se snažil zabránit krveprolití a prosazoval přijetí všech požadavků Kremlu. V říjnu roku 1968 schválil zákon o federalizaci republiky, obklopoval se poradci z ekonomické i právnické sféry a snažil se prosazovat rozvoj, například podporoval stavbu metra.

V dubnu 1969 byl z funkce odvolán Dubček, nahradil ho Gustáv Husák. Svoboda ho ze začátku podporoval, protože věřil, že bude pokračovat v reformní a rehabilitační činnosti. Husák namísto toho začal uplatňovat všechna svá práva a odkázal prezidenta do role druhořadé osobnosti. Následovala normalizace – představitelé demokratizačního programu byli zbaveni všech funkcí, členové strany byli vyhazováni a postihy se dotkly také intelektuálů a politicky angažovaných nebo odborně vyspělých elit. Někdo vyčítá Ludvíku Svobodovi podíl na kruté formě normalizace, otázkou je, do jaké míry ji mohl ze své, tehdy opravdu trochu podřadné funkce ovlivňovat.

Ludvík Svoboda a jeho rival Gustáv Husák. Zdroj

Ludvík Svoboda byl do funkce prezidenta zvolen ještě jednou, v březnu 1973. Už tehdy se však u něj projevovaly velké zdravotní problémy (embolie plic) a nebyl schopen svou funkci řádně vykonávat. Husák nechtěl jeho abdikaci přijmout a vyčkával až do roku 1975.

Gustáv Husák

Husák se zasloužil o schválení zákona, který umožňoval odvolání prezidenta z funkce a vyhlášení nových voleb. To se stalo právě v květnu 1975, novým prezidentem se stal jednomyslně právě první tajemník ÚV KSČ. Opět tak došlo ke kumulaci moci stranické a státnické, což bylo vyčítáno už Novotnému.

Husák byl jednomyslně zvolen ještě v letech 1980 a 1985. Za dobu jeho vlády probíhala normalizace ve všech odvětvích společenského i hospodářského života. Jeho zdraví se i vlivem cukrovky a silného kuřáctví zhoršovalo. V roce 1987 se vzdal funkce prvního tajemníka ÚV KSČ ve prospěch Milouše Jakeše. Ve funkci prezidenta zůstal až do prosince 1989, kdy abdikoval. Odmítl revoluční situaci řešit násilím, čímž přispěl k jejímu „sametovému“ průběhu.

Václav Havel

V prosinci 1989 se uvažovalo o Dubčekovi, premiéru Ladislavu Adamcovi, Čestmíru Císařovi a Václavu Havlovi, kterého Občanské fórum a Veřejnost proti násilí představili nakonec jako jediného kandidáta. Volba proběhla aklamací.

Havel prosazoval udržení společného státu, i když tendence především Slováků odtrhnout se od Československa byly velmi silné. Doma své názory prosazovat nedokázal, podařilo se mu však obnovit mezinárodní politiku a vracel tehdy Českou a Slovenskou federativní republiku na evropskou a světovou scénu.

Domácí situace byla složitá. V roce 1990 byli prezident, kterým se stal opět Havel, a poslanci Federálního shromáždění voleni pouze na dva roky. V roce 1992 však byla situace velmi vyostřená (především kvůli sporům se Slováky). Zatímco čeští poslanci jej v prvním i druhém kole zvolili, na Slovensku nezískal dostatečný počet hlasů ani jednou. Republika tak poprvé nezvolila prezidenta.

Parlament nezvolil prezidenta ani o dva týdny později, kdy kandidoval Miroslav Sládek. Havel sepsal 20. července rezignační dopis a na nějakou dobu opustil politickou scénu.

Do konce roku se svolalo ještě několik voleb prezidenta. 30. července se možnými kandidáty stali Marie Kristková, Zdeněk Pinta a Zdeněk Viktor Procházka, prezident opět zvolen nebyl. Ve volbách 6. srpna nebyl nikdo navržen, proto svolal předseda schůze nové volby na 24. září. Poslanec Aleš Mucha navrhl Jiřího Včelaře-Kotase, ten však nepostoupil do druhého kola. Poslanci se o dva týdny později shodli, že není koho volit a rozhodli se ponechat úřad prezidenta neobsazený až do doby jeho zániku, tedy do konce roku, kdy zanikl i stát.

První volba prezidenta České republiky proběhla 26.1.1993. Volby se měla účastnit jak Sněmovna, tak Senát, ten však tehdy ještě nebyl sestaven. Kandidovali Václav Havel, Miroslav Sládek a Marie Stiborová, nejvíce hlasů získal právě Havel, které podpořila ODS, KDU-ČSL, ODA a KDS. Havel složil prezidentský slib 2. února.

Václav Havel byl výjimečnou osobností, na kterou by se nemělo zapomínat. Zdroj

Volby v roce 1998 se konaly ve stínu pádu druhé vlády Václava Klause. Kandidoval Václav Havel, kterého podporovala vládní koalice, Stanislav Fischer navržený KSČM a Miroslav Sládek, který se volby neúčastnil, protože se nacházel ve vazbě na Pankráci. Několikrát byla zpochybněna ústavnost voleb, Havel byl kritizován za své morální postoje (vyčítali mu například, že jedná proti zájmům republiky, když nabízí občanství odsunutým sudetským Němcům). Havel nakonec získal 39 senátorských a 91 poslaneckých hlasů, díky čemuž se dostal do druhého kola volby. Tam získal celkově 146 hlasů, což byl nejnižší možný počet pro získání funkce. Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa, která navrhla Miroslava Sládka, Havlovo vítězství neuznala. Na slova „Václav Havel není legitimně zvoleným prezidentem České republiky. Pane Havle, styďte se,“ reagovala Dagmar Havlová pískotem. Václav Havel poděkoval celému Parlamentu a 2. února složil prezidentský slib.

Václav Klaus

V první prezidentské volbě 15.ledna 2003 se ucházeli o funkci Václav Klaus za ODS, Jaroslav Bureš za ČSSD, Petr Pithart za koalici čtyř pravostředových stran a Miroslav Kříženecký za KSČM. V úvodu schůze promluvil Václav Havel, následně bylo umožněno poprvé v historii všem kandidátům, aby se rovněž vyjádřili. V prvním kole nebyl zvolen žádný kandidát, do druhého kola postoupil Václav Klaus a Petr Pitthart, ani jeden však nezískal dostatek hlasů a první volba proto byla neúspěšná.

24. ledna se konala druhá volba, v níž ODS nominovala opět Václava Klause, ČSSD Miloše Zemana a Čtyřkoalice Jaroslavu Moserovou. Volba proběhla formou tajného hlasování, v prvním kole vypadl Miloš Zeman, zbylí kandidáti však v druhém kole nedosáhli požadovaného počtu hlasů, takže i druhá volba skončila neúspěchem. Právě tehdy se poprvé začalo šířeji uvažovat o zavedení přímé volby prezidenta.

Třetí prezidentská volba se uskutečnila 28. února, úřad prezidenta byl v té době již přes tři týdny neobsazený. I tentokrát jmenovala ODS Václava Klause, vládní koalice Vladimíra Špidly nominovala profesora Jana Sokola. V prvním ani druhém kole nezískal žádný kandidát většinu, třetí pokus už sledovala popuzená veřejnost. Pod tímto nátlakem podpořili někteří senátoři a poslanci otevřeně Klause, stejně jako komunisté, kteří se názorově neshodovali s druhým kandidátem. Václav Klaus tedy ve třetím kole zvítězil, 8. března složil prezidentský slib a stal se druhým prezidentem České republiky.

Václav Klaus toho měl tehdy za sebou opravdu hodně. Stál za ekonomickými reformami z devadesátých let, vyjednal s Mečiarem rozdělení republiky. Dvakrát se stal předsedou vlády za ODS, byl obviněn z účasti na korupci a čelil četné vnější i vnitrostranické kritice, třeba za sepsání opoziční smlouvy s Milošem Zemanem.

Pánové Zeman a Klaus. Zdroj

V roce 2008 se konala nová prezidentská volba, kde kandidoval opět Klaus a Jan Švejnar, kterého podporovala ČSSD, Strana zelených a Václav Havel. Z 8. na 9. února nevzešel z tříkolové volby žádný vítěz. O týden později se proto konala nová volba, v níž mezi kandidáty přibyla za KSČM Jana Bobošíková, která ale ještě před volbou odstoupila. Do druhého kola tentokrát postoupil Klaus i Švejnar, i v třetím se utkali oba. Václav Klaus získal 141 hlasů, o třicet víc než Švejnar, a byl tak zvolen prezidentem na dalších pět let, přičemž slib složil 7. března 2008.

Václav Klaus vystupoval protievropsky, kritizoval populismus a rostoucí moc soudů. Ke konci jeho funkčního období schválil Senát Parlamentu České republiky podání ústavní žaloby pro velezradu. Předmětem této žaloby byla především kontroverzní amnestie z počátku roku 2013, nejmenování Petra Langra soudcem, nepodepsání Evropské sociální charty a doplňku Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny a nejmenování žádného ústavního soudce, čímž ohrozil fungování Ústavního soudu ČR. Řízení bylo nakonec zastaveno, protože Klaus již nevykonával funkci prezidenta.

Miloš Zeman

V roce 2013 se konala první přímá volba prezidenta České republiky, k níž bylo nakonec připuštěno celkem devět kandidátů. Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg, Jan Fischer, Jiří Dienstbier, Vladimír Franz, Zuzana Roithová, Táňa Fischerová, Přemysl Sobotka a Jana Bobošíková. V tomto pořadí se také umístili v prvním kole, v druhém kole těsně zvítězil Miloš Zeman. O jeho pětiletce si můžete přečíst například tento článek.

Otázkou je, co teď. Obhájí Miloš Zeman titul prezidenta, nebo konečně odejde do politického důchodu a zanechá hradní komnaty druhému úspěšnému kandidátovi Jiřímu Drahošovi? To se dozvíme 27.1.2018.

Tento článek chtěl čtenářům, kteří se zajímají o českou historii, přiblížit vývoj funkce prezidenta u nás a snad i doplnit informace o některých tvářích. Zatímco současné kandidáty na prezidenta máme možnost poznat díky každodenním zprávám důkladně, utvořit si názor a přispět svým hlasem k jejich zvolení, bývalé hlavy státu máme tendenci škatulkovat na základě toho, co nás naučili ve škole nebo co jsme slyšeli v novinách. Byl Masaryk opravdovým ztělesněním demokracie? Měl Beneš vydat rozkaz, aby se stát proti odstoupení Sudet bránil? Byl Hácha skutečně zrádce a kolaborant, nebo jen loutka? Mohli za komunistický puč blbí ministři, jak se nechal slyšet Miloš Zeman? Jak bychom se dnes měli stavět ke komunistickým prezidentům, hromadění funkcí a socialismu jako takovému? Jak máme vzpomínat na disidenta a dramatika Václava Havla, jak vnímat Václava Klause a Miloše Zemana, kteří rozdělují společnost vedví? To všechno jsou otázky, které si stojí za to položit, když přemýšlíme o prezidentech České, respektive Československé republiky.

Zdroje

KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. Vydání 2. Praha: Mladá fronta, 1993. 447 stran. ISBN 80-204-0145-8.

KAPLAN, Karel, KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Vydání 1. Praha: Paseka, 2004. 333 stran. ISBN 80-7185-616-9.

PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Vydání 1. Praha: Themis, 1997. 719 stran. ISBN 80-85821-46-X.

Wikipedie: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Emil Hácha, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

6 komentářů: „Od Masaryka až po Zemana

  1. Pingback: go

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *