Tak co teda s tím jádrem?

Už roky čekáme, až za nás někdo rozhodne o budoucnosti jaderné energetiky v České republice. V současné době je na našem území v provozu šest jaderných reaktorů sloužících k dodávce elektřiny do sítě, čtyři v Dukovanech, dva v Temelíně. Nutno podotknout, že Dukovany toho mají už dost za sebou.

Nejstarší česká jaderná elektrárna – Dukovany

Zdravé jádro
To však platí spíše ve smyslu času než událostí. Historie Jaderné elektrárny Dukovany sahá až do roku 1970, kdy tehdejší ČSSR a SSSR uzavřely dohodu o stavbě dvou jaderných elektráren na území ČSSR. Byly jimi Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice a Jaderná elektrárna Dukovany. Se samotnou stavbou se začalo v roce 1978, do provozu byla uvedena o sedm let později, avšak pouze jedním reaktorem. Na zprovoznění zbývajících tří už stačily pouhé dva další roky, a tak od roku 1987 dodávaly Dukovany do sítě 4×440 MW.

Celkový výkon tak dosahoval 1760 MW. Zamýšlená životnost byla 30 let. V celé historii čtyř výrobních bloků se stala jediná porucha, klasifikovaná podle mezinárodní stupnice INES2. Došlo k ní na počátku devadesátých let ve Slavětické rozvodně odpojením elektrárny od vnější rozvodné sítě. Porucha spočívala především v tom, že jeden ze tří bloků v provozu nezreguloval programově na tzv. vlastní spotřebu, ale jeho chlazení zajistil až start k tomu určených dieselgenerátorů. Kromě ztráty výroby a iluze o tom, že něco takového se nemůže stát, nedošlo k žádným škodám.

Druhou jadernou elektrárnou na našem území je Temelín. Ten se začal budovat už v roce 1985 a stejně jako Dukovany měl mít 4 bloky. Dokončen byl v roce 2002, avšak pouze se dvěma reaktory. Dlouhá doba výstavby byla zaviněna změnou politického režimu v roce 1989. V devedesátých letech se vzedmula vlna odporu proti dostavbě nejen z Rakouska. Ti nejhlasitější odpůrci rozjeli kampaň ČSSRnobyl, která se snažila přesvědčit lidi, že výroba energie z jádra je nebezpečná. Tito odpůrci se však oháněli studií ing. Emila Málka, která byla odbornými kruhy z FJFI ČVUT označena jako zcela nesmyslná a vyvrácená.

Titulek z dobového Rudého práva. Pro celý článek na webu UCL klikněte na obrázek; Zdroj: Ústav pro českou literaturu

Přes snahu několika organizací se názor Čechů ve větším měřítku otočit nepodařilo a nakonec ani Rakousko nenaplnilo výhrůžku o blokování vstupu České republiky do EU. Podařilo se jej obměkčit Melkským protokolem, kde se se český stát zavázal k několika vstřícným krokům k Rakousku v souvislosti s posuzováním vlivu na životní prostředí a provozu elektrárny.

Jaderná elektrárna Temelín; Zdroj: Jiří Sedláček, Wikipedie

Snaha o dostavbu 3. a 4. reaktoru však úspěchem dosud neskončila. Přes velkou kritiku ze strany některých organizací (například Jihočeských matek nebo Strany Zelených) bylo nenaplnění původního plánu způsobeno spíše výrazným poklesem ceny elektřiny. Ta totiž klesla natolik, že rentabilita výstavby byla značně ohrožena, přestože výroba elektřiny z jádra je oproti uhlí velice levná (Dukovany se dvakrát zaplatily už v roce 2005, návratnost Temelína je odhadována na zhruba 20 let).

Peníze hýbou jádrem
Jaderné elektrárny jsou často kritizovány především ze dvou důvodů. Bezpečnost a skladování vyhořelého paliva. V České republice do jisté platí, že energii z jádra by rád skoro každý, ale sklad vyhořelého paliva za zahradou už takové nadšení nevyvolává. V případě dostatečně tučného odškodnění a podpory pro obec, potažmo občany, bychom však nejspíše vhodné místo našli. Jenže zde právě narážíme na problém.

Soukromým firmám se do výstavby jaderné elektrárny samotným moc nechce. Enormní délka stavby ještě prodloužená dlouhým povolovacím procesem, případnými protesty místních i nemístních a samozřejmě možnými technickými problémy při samotné stavbě je takovým rizikem, že do ní půjde jen málokdo.

Například odvážlivec z Itálie, společnost Enel, se do toho pustil v roce 2008 na Slovensku v Jaderné elektrárně Mochovce, kde plánoval dostavět 3. a 4. reaktor, jejichž stavba začala už v roce 1987, později však byla kvůli nedostatku peněz pozastavena. Původně předpokládané zprovoznění v roce 2013 s rozpočtem na stavbu 2,8 miliardy eur se nekonalo a nakonec po útratě 4,6 miliardy eur se Enel Mochovce raději zbavil ve prospěch českého EPH. Dnes už to vypadá, že se oba bloky brzy podaří zprovoznit.

Mochovce; Zdroj: Szeder László, Wikipedia

Jak náročná je výstavba jaderných bloků vědí i ve Finsku. Společnost Areva tam měla dokončit 3. reaktor v elektrárně Olkiluoto v roce 2013, momentálně odhadovaný termín je 2018-2020, Finsko za ni má zaplatit fixní cenu 3 miliardy eur, kdo zaplatí zbytek, není zatím jasné. Jisté ale je, že to nebude málo. V červenci 2012 Areva odhadla, že projekt bude stát zhruba o 2 miliardy eur více, než předpokládala, v prosinci téhož roku však už odhad celkových nákladů zvýšila na 8,5 miliardy eur. Mezi Arevou a majitelem elektrárny, společností TVO, navíc probíhá mezinárodní arbitráž, ve které po sobě tyto společnosti vzájemně požadují peníze. Povolení na dostavbu 4. reaktoru elektrárny, které TVO získalo od finské vlády už v roce 2010, vypršelo v roce 2014 a obnoveno už nebylo.

Olkiluoto; Zdroj: Hannu Huovila/TVO, Wikipedia

Areva má ale problémy i v domovské Francii, tam totiž dostavuje blok v elektrárně Flamanville. Problémy jsou z našeho laického pohledu prakticky totožné, náklady tu zatím vystoupaly až na 10,5 miliardy eur. Odhadovaný start provozu je ve čtvrtém kvartále roku 2018.

Flamanville; Zdroj: Havang, Wikipedia

Zatím dobře to vypadá s běloruskou elektrárnou Ostrovets, v souvislosti s níž v tuto chvíli nejsou známy žádné problémy. Stavitelem je zde ruský Rosatom, který bude mít na starosti i připravovanou elektrárnu ve finském Hanhikivi a maďarském Paks.

S problémy se kromě Arevy potýká i americko-japonský Westinghouse, ten má potíže při stavbě dvou reaktorů ze čtyř, které má na starosti. Nové reaktory ve Vogtle a Virgil Summer budou k dispozici podle aktuálních informací až o tři roky později oproti původním předpokladům s náklady navýšenými o desítky procent původní ceny. Westinghouse tak táhne do červených čísel celý obří konglomerát Toshiba.

Vogtle, Georgia

Ač toto shrnutí znělo poněkud negativně, je třeba zdůraznit, že zdaleka nejde o kompletní výčet jaderných elektráren ve výstavbě. Kompletní seznam je dost dlouhý a má zhruba 50 položek (počítáme jen reaktory, které jsou skutečně ve výstavbě). Významnými investory v tomto sektoru jsou zejména státy s vysokou hustotou zalidnění a rychlým ekonomickým rozvojem jako Čína nebo Indie, dále pak Rusko a Spojené arabské emiráty.

Výrobců je poměrně pomálu. Zmínili jsme problémy Westinghousu a Arevy. Rosatom je pro západ mírně problematický svým ruským původem (byť spousta států si z toho nic nedělá). Kromě argentinské speciality Carem, což je malý reaktor, který si Argentinci vyvinuli sami, je na trhu jaderných reaktorů už jen jeden hráč: CGNPG je čínská společnost, která je oproti ostatním stále poměrně nováček a její projekty najdeme zatím jen v Číně a okolních oblastech.

Preferujete ruskou, nebo čínskou technologii?
Vraťme se teď zpět do české kotliny a řekněme si narovinu, kdo by u nás měl nové reaktory postavit. Nejspíše to bude ten, kdo vyhraje výběrové řízení. Nerad bych schopnosti českých úředníků vypsat kvalitní výběrové řízení podceňoval, ale v tomto případě to dobře dopadnout asi ani nemůže. Westinghouse krachuje, Areva má problém zprovoznit své reaktory, CGNPG je zase nováček, který staví hlavně doma v přilehlých oblastech. K tomu si připočtěme politické riziko, bude-li výrobce tak důležitého zařízení pocházet ze země, ke které je na západě zvykem chovat se opatrně a nemá problém odstraňovat své odpůrce stejně jako cenzurovat internet. Stejný problém pak pronásleduje i Rosatom ještě zesílený o nepříjemnou společnou minulost a relativní geografickou blízkost Ruska, které se také nechová ke svým sousedům zrovna láskyplně.

I tak se však pravděpodobně Rosatom jeví jako jediná možnost, jak projekt nových jaderných bloků v České republice dovést k realizaci. Pro ruskou společnost mluví i jejich ochota podílet se na financování, jak už v lednu 2017 prohlásil v rozhovoru pro idnes.cz generální ředitel Rosatomu Kirill Komarov. Ve hře je tak například poskytnutí úvěru na výstavbu.

Stát peníze nedá
Právě financování celého projektu nových reaktorů, ať už v Temelíně nebo v Dukovanech, je velkou neznámou. ČEZ (majitel a provozovatel Dukovan a Temelína) sám do výstavby nepůjde a ani nová vláda se nejspíš k velkým finančním zárukám mít nebude. Andreji Babišovi se nelíbí plán s garantováním ceny elektřiny, kdy by stát uzavřel s ČEZem dohodu o tom, že pokud cena elektřiny v určitém období po zprovoznění nových bloků klesne pod hranici ziskovosti, bude ČEZu tuto ztrátu stát kompenzovat. Těžko mu to vyčítat. Představte si, že by stát musel další desítky let platit ČEZu doplatky za cenu elektřiny. V podstatě by se tak opakovala situace s dotacemi pro fotovoltaické elektrárny, kterým stát v minulosti s cílem podpořit jejich rozvoj garantoval, že minimální výkupní cena elektřiny nebude nižší o více než pět procent oproti předcházejícímu roku. Nicméně rozvoj fotovoltaiky a klesající cena na zřízení fotovoltaické energetiky způsobily takový boom, že na to stát nedokázal dostatečně rychle reagovat změnou legislativy. No a teď si představte to samé, ale na dvacet let bez možnosti vyvázání.

Druhý scénář, o kterém se u nás mluvilo, Andrej Babiš také odmítl. Šlo o plán, ve kterém by stát převzal odpovědnost za výrobu elektřiny a ČEZ by se staral jen o její distribuci. Riziko toho, že reaktory nebudou schopné vyrábět elektřinu tak, aby se to ekonomicky vyplatilo, by tak přešlo na stát a ČEZ jako společnost s částečně soukromými akcionáři by si ponechal distribuci.

Zatím sice nevíme, kde vezmeme peníze, zato však víme, že když nic nepostavíme, elektřina dojde. To je samozřejmě trochu nadnesené prohlášení. Elektřina (s vysokou pravděpodobností) nedojde, ale její razantní zdražení je reálné. To by mohlo uškodit nejen celé ekonomice a odvětvím na elektřině závislých (tedy prakticky všem, obzvláště pak například rozvoji elektromobility), ale v důsledku i životnímu prostředí. Uhelným elektrárnám by se totiž vyplatilo vyrábět na plný výkon, což dnes není běžné. Při akutním nedostatku elektřiny by dokonce mohlo být rozhodnuto o výstavbě úplně nových.

K uzavírání elektráren na fosilní paliva by nedocházelo, ani pokud bychom se ke stavbě nových bloků rozhodli teď hned. V době, kdy by tyto reaktory byly dokončeny, tedy kolem roku 2037, totiž dojde k uzavření, v té době už šedesátiletých, reaktorů v Dukovanech. Nové by tak v podstatě jen nahradily staré, vzhledem k výkonu těch moderních by nám oproti starým čtyřem dukovanským mohly stačit jen dva. Pokud bychom však chtěli spalování fosilních paliv omezit, museli bychom postavit reaktory alespoň čtyři. I takový nápad tu byl.

Elektrárny Prunéřov; Petr Štefek, Wikipedia

Nová vláda se takto dostane k rozhodování o velice důležitém tématu, které ovlivní energetiku České republiky na desetiletí dopředu. Nemá přitom moc času. Abychom se vyhnuli výpadku po vypnutí stávajících dukovanských reaktorů, rozhodnutí musí padnout už v roce 2018. Jak si s tím nová vláda poradí, se tedy brzy dozvíme. Náklady přitom budou enormní. Jeden blok by měl vyjít na 120 až 150 miliard korun. Pokud bychom postavili jen dva na pokrytí výpadku v roce 2037, můžeme počítat se 300 miliardami korun. Za to už bychom měli například slušnou síť vysokorychlostních železnic křížem krážem republikou.

Proti jádru sluncem, větrem a vodou… a baterkami
Z téhle komplikované situace je ještě jedno východisko. Zejména v posledních letech zaznamenáváme velice silný vývoj v oblasti obnovitelných zdrojů. Navíc v kombinaci s vysokokapacitními akumulátory, které se pomalu dostávají i do České republiky, by při systematickém dlouhodobém rozvoji a správné kombinaci slunce/vítr/voda mohly sloužit k rovnoměrnému dodáváni elektřiny po celý rok. Mohly by tak obnovitelné zdroje u nás úplně nahradit jadernou technologii? Nebo případně alespoň z části? Pokud bychom už další reaktory nebudovali, rozhodně bychom se nestali první zemí, která zanevřela na jádro.

Tak například naši sousedé Rakušané to udělali už v roce 1999, kdy bylo využívání jaderných technologií zakázáno ústavou. Díky hornatému území se spoustou toků dokáží vyrobit 60 % energie z vody, zbytek pochází z fosilních paliv. Příklad hodný následování to však není. Rakousko je totiž závislé na dovozu elektřiny. Pikantní je, že vzhledem ke geografické poloze Temelína a Dukovan a provázání sítě mezi Českou republikou a Rakouskem pochází velké množství v Rakousku spotřebované energie z českého jádra. Rakouský odpůrce jaderné technologie, za předpokladu, že nepoužívá louče, z toho vychází poněkud pokrytecky.

Zillergründl Dam na řece Ziller; Zdroj: Böhringer Friedrich, Wikipedia

Takové Německo se po incidentu ve Fukušimě také rozhodlo zbavit jaderné energetiky a poslední jaderné elektrárny by tam měly být vyřazeny z provozu v roce 2022. Z toho důvodu se však pravděpodobně ještě dlouho nezbaví závislosti na uhlí a plynu. V nedávné minulosti dokonce docházelo k otevírání nových uhelných a plynových elektráren a kvůli těžbě uhlí bylo zbouráno několik vesnic. V roce 2016 v Německu plyn činil 12 % v energetickém mixu, uhlí bylo na 40 %, jádro kleslo na 13 %. Přesto je země velkým exportérem elektřiny a tamní Zelení si věří natolik, že volají po konci uhlí. Otázka je, jak si německá síť s přibývajícími obnovitelnými zdroji poradí v případě dlouhotrvajících nevhodných podmínek pro výrobu elektřiny za pomoci větru a slunce.

Nová uhelná elektrárna Moorburg; Zdroj: Ajepbah, Wikipedia

Při pohledu na tyto země je třeba klást si otázku, zda taková politika je dlouhodobě udržitelná. Země jako Rakousko samozřejmě mohou existovat a není nic špatného na tom dovážet elektřinu. Problém by mohl nastat ve chvíli, kdy by na tento systém přešla velká část Evropy. Nejenže by došlo ke zvýšení ceny elektřiny. Je třeba si uvědomit, že přenosová síť má omezené kapacity, není možné veškerou energii dovážet z oblastí, kde se jádra nebojí, nebo jim nevadí si zamořit vzduch. V nejhorších případech by na některých místech skutečně mohlo docházet k výpadkům.

Méně vývozu německé elektřiny není dobrá zpráva pro Polsko. To má s produkcí elektřiny problémy a v roce 2015 (novější údaj jsem nenalezl) dovezlo jen z Německa více než 10 TWh. Poláci vyrobí valnou většinu elektřiny z uhlí a ropy. Obnovitelné zdroje tam činí 6 %, jaderné elektrárny neprovozují.

Uhelná elektrárna Połaniec; Zdroj: Tarniak08, Wikipedia

Zcela na opačném pólu stojí Slovensko, které produkuje 90 % elektřiny bez emisí. Z toho téměř 80 % z jádra, 10 % pochází z obnovitelných zdrojů.

Pokud chceme nalézt zemi, která již byla schopna kompletně ustoupit od jádra i fosilních paliv, musíme do Norska. To je výjimečné množstvím vodních toků, díky kterým dokáže 95 % spotřeby pokrývat vodní energií a přitom ještě vyvážet. Nutno ovšem podotknout, že tento skandinávský stát má nízkou hustotu zalidnění, pouhých 14 obyvatel na kilometr čtvereční. Pro srovnání: Česká republika má 134 obyvatel na kilometr čtvereční, Německo dokonce 227. Přesto je příklad Norska důležitý. Přebytek elektrické energie může pomoci okolním státům s jejich energetickým mixem. Norsko je spojeno s kontinentální Evropou (kromě klasických nadzemních vedení se skandinávskými sousedy) pomocí dvou podmořských kabelů. Třetí je ve výstavbě. S Velkou Británií budou Norsko spojovat další dva kabely, stavba prvního se již realizuje, druhý je zatím ve fázi plánování.

Tak co tedy?
Česká republika má před sebou nesmírně obtížné rozhodování a má něj velmi málo času. Ať už se rozhodne jakkoli, finanční rizika (zaručení minimální výkupní ceny, investice do výstavby, nebo na druhé straně podpora výzkumu a rozvoje obnovitelných zdrojů) i politická rizika (přísun peněz do ruského rozpočtu, závislost na Rusku) jsou značná. Obnovitelné zdroje spolu nenesou nebezpečí jaderné katastrofy, na druhou stranu je třeba si přiznat, že skutečných katastrof jsme v naší historii zažili jen pár. Seznam nehod je sice relativně dlouhý, ale zahrnuje veškeré nehody způsobené radiací. Je tedy mezi nimi tedy například i neodborná manipulace s cesiovým zářičem v opuštěné nemocnici.

Černobyl; Carl Montgomery, Wikipedia

Termín „jaderná havárie“ zní vskutku děsivě, ale pokud si zkusíme porovnat počet obětí dopravních nehod na silnicích a počet obětí havárií v jaderných elektrárnách, nevyjdou z toho auta dobře. Černobyl byl případ neuvěřitelného lajdáctví ze strany odpovědných pracovníků, a i když nelze takovou nehodu vyloučit ani do budoucna, je dobré si uvědomit, že v současnosti je na této planetě v provozu 440 jaderných reaktorů. Tyto bloky tvoří 11 % veškeré produkce elektřiny na Zemi. Dokonce i v Japonsku, které bylo po Fukušimě ohledně jaderné energetiky poměrně nahlodané, v roce 2016 opět prodloužilo licenci v jednom ze svých jaderných reaktorů. Japonsko jich má celkem 42 a plně je nahradit jiným zdrojem v zemi s takovou hustotou obyvatelstva by pravděpodobně bylo buď za cenu znečištění ovzduší nebo enormních finančních nákladů, například při zřizování velkého množství plovoucích solárních farem podobným té, kterou nedávno zprovoznila Čína.

Problém se fotovoltaickými farmami je však v nevýhodném poměru cena/výkon. Pro porovnání nákladů na produkci elektřiny využijeme ukazatel LCOE. Ten se snaží spočítat celkové výrobní náklady elektrické energie a porovnávat jednotlivé druhy produkce mezi sebou. Kalkuluje mimo jiné například i s riziky spojenými s omezenou flexibilitou investic. Pokud postavíme zdroj elektrické energie a rok na to klesne výrobní cena jiného zdroje energie tak, že naši investici znehodnotí, bude naše ztráta vyšší, pokud jsme investovali do jaderné elektrárny místo do fotovoltaické farmy. Dalším významným nákladem pro jadernou energetiku jsou náklady spojené s ukládáním paliva, případnou havárií a demontáží celého zařízení po zrušení. Vezmeme-li v potaz tyto náklady, klesá nám výhodnost jádra někam na úroveň uhelných elektráren. To je však jen velice zjednodušeně řečeno, aspektů k hodnocení je zde tolik, že by to vydalo na samostatný článek. Už jen otázka, zda pro nás není závažnější skutečnost, že odpady ze spalování fosilních paliv všichni dýcháme každý den, zatímco uložený jaderný odpad zabírá poměrně malé místo a v budoucnu by se pro něj teoreticky mohl najít způsob využití nebo alespoň postup na jeho odstranění.

Závěr
Do tohoto výzkumu jsem před dal s přesvědčením, že najdu podporu pro svůj názor o tom, že je výstavba nových reaktorů v dnešní době již věc překonaná, nevhodná a příliš nákladná. Výsledek je však ten, že všechny zdroje energie mají své opodstatnění. Rozhodně je správné do jisté míry podporovat malé lokální výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů, v ideálním případě s odpovídajícím množstvím úložišť elektřiny. Avšak představa, že by se svět dokázal obejit bez jádra, je v současnosti pravděpodobně mylná. Ještě vzdálenější je energetická soběstačnost České republiky bez jádra. To totiž každoročně tvoří kolem 40 % energetického mixu. Jako dodatečné negativum: pokud se rozhodneme následovat Rakousko a Německo, nemůžeme ani pomýšlet na opuštění uhlí. Je otázka, zda se to podaří Německu. Češi naproti tomu mají nižší kupní sílu, zdražení elektřiny v důsledku uzavření jaderných bloků a výrazných investic do obnovitelných zdrojů by dopadlo velice tvrdě zejména na nižší sociální vrstvy obyvatelstva.

Lauingen Energy Park v Německu; Zdroj: Sawu12, Wikipedia

Snížení podílu fosilních paliv by bylo reálné, jen pokud by byla dostavěny čtyři reaktory. LCOE nám napovídá, že do obnovitelných zdrojů bychom také museli vložit velkou investici, abychom dokázali jádro alespoň částečně nahradit. O tom, jak moc vzdáleni nějaké významnější roli obnovitelných zdrojů v našem mixu jsme, se dá udělat představa na webu oenergetice.cz, kde jsou dostupné statistiky mimo jiné o produkci elektřiny. Jádro zde tvoří páteřní zdroj, který je vždy spuštěn naplno. Nahradit ho do roku 2037 alespoň z poloviny obnovitelnými zdroji (Dukovany tvoří necelou polovinu jaderné produkce) bude složité a rozhodně to nebude levné. Navíc vzhledem k nestálosti jejich produkce (např. nyní v období zimy je patrné, jak malou část dne fotovoltaika generuje energii) bude nutná výrazná investice i do velkokapacitních úložišť energie.

Ale ano. Pokud by se to povedlo, pak se můžeme zbavit i hypotetického rizika velké havárie a nutnosti ukládat radioaktivní odpad. A dovedu si představit, že to je pro mnoho lidí to nejdůležitější a budou ochotni si i připlatit za dražší proud. Jen aby nakonec ten proud stejně nebyl například ze zmiňované elektrárny Mochovce.

Zdroje – zajímavé články:

Který energetický zdroj je nejlevnější?

Výstavba jaderných elektráren v Evropě

ČEZ postaví velké bateriové uložiště

Největší plovoucí solární elektrárna

Rakousko loni dovezlo nejvíce elektřiny v historii. Včetně té jaderné z Česka

Jsme ochotni v Česku zafinancovat nové jaderné reaktory, nabízí Rusové

Jak to bylo s fotovoltaikou v Česku

Němci spustili unikátní uhelnou elektrárnu. Kvůli slunci a větru

Odstavit jaderné elektrárny nestačí. Zelení v Německu nechtějí ani uhelné

Až čtyři nové jaderné bloky. Vláda schválila plán za stovky miliard

Největší plovoucí solární elektrárna

Norsko jako baterie Evropy

Rána pro ČEZ i Temelín. Nemůžeme garantovat cenu elektřiny, řekl Babiš

Výrobce reaktorů Westinghouse prodělává miliardy. Mateřskou Toshibu táhne ke dnu

Japonsko poprvé od Fukušimy prodloužilo životnost jaderných reaktorů

Další zdroje:

Dukovany

Temelín

Protokol z Melku

TVO

Flamanville

CAREM

CGNPG

Potřebujeme nové jaderné bloky, jen ČEZ to neutáhne, notovali si politici

Seznam jaderných elektráren ve výstavbě

Výroba elektřiny v Rakousku

Slovenské elektrárne

Energetika Polska

Seznam jaderných havárií

LCOE

Národní energetický mix ČR za rok 2016

Import/export elektřiny Německa

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *