Co přinese rok 2018 aneb osudové osmičky napříč staletími

Když se jen tak letmo podíváte do nějakého hodně stručného přehledu dějinných událostí, které významně poznamenaly budoucnost nejen naši, ale i světovou, všimnete si zajímavého jevu. Velmi často se takové převratné okamžiky datují s osmičkou na konci letopočtu. Může to být náhoda, může to mít své logické vysvětlení. Pojďme si tedy s počátkem roku 2018 stručně vyjmenovat ty nejznámější nebo nejdůležitější body a zamysleme se nad tím, jak se do historie zapíše tento začínající rok s osmičkou na konci.

Takových osudových osmiček má český národ celou řadu. Mohli bychom začít úplně od počátků českých dějin u korunovací prvních králů a u Moravského pole, kde v roce 1278 zemřel Přemysl Otakar II.. Tomu se podařilo rozšířit říši od Baltu až po Jadran a jeho zásluhou se české země začaly významněji rozvíjet nejen za svými hranicemi, ale i uvnitř, neboť panovník začal upevňovat svou moc na úkor šlechty, pozval německé obchodníky, zřídil zemský soud a řadu královských měst. Mohli bychom se přehoupnout do čtrnáctého století, v jehož druhé polovině vládl Karel IV., jehož politika prospěla především kulturnímu rozvoji. Napomohla však také významné ekonomické diferenciaci mezi obyvateli a nevyústila v nic jiného než v občanskou válku a nové náboženské hnutí, které si dávalo za cíl vrátit se ke kořenům víry a odprostit se od zkažené církve. Jak to dopadlo, je nám již známo.

Smrt Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli měla pro Přemyslovce i jimi vybudovaný stát vážné důsledky. (Zdroj)

Následovaly další osmičky spjaté s Jiřím s Poděbrad a poté s Jagellonci a Habsburky. Jmenujme však až další zásadní dvojici – rok 1618, kdy se čeští protestanští stavové vzbouřili proti katolické šlechtě. Svůj postoj dali najevo při pražské defenestraci v květnu toho roku a na trůn dosadili „svého“ krále, Ferdinanda Falckého. Tyto události jsou považovány za počátek české války, která skončila po bitva na Bílé hoře o dva roky později (nebo při popravě v červnu dalšího roku), zároveň jimi započala válka třicetiletá. Měla pět fází, prohnala se celou Evropou a zruinovala nejen krajinu a počet obyvatel, ale převážně ekonomiku zúčastněných států.

Pro český národ pak následovala doba temna, jak by řekl Jirásek. Do společnosti se vracel život, Habsburkové vládli, čeština se vytrácela. Ve světě si mezitím roku 1698 nechal Thomas Savery patentovat první stroj, který pro zefektivnění využíval páru, velmoci nadále kolonizovaly Ameriku a Tichomoří a pomalinku, pozvolna se spělo k velkým změnám. Neopomenutelnou událostí je samozřejmě velká francouzská revoluce (která se taky váže k osmičkám osmnáctého století) a následné napoleonské války. Po jejich konci se na kongresu ve Vídni tehdejší evropské mocnosti pokusily zajistit mír na co nejdelší možnou dobu a předejít hrůzám novodobých střetů s nedozírnými důsledky.

Dalšími osudovými osmičkami jsou dozajista roky 1848 a 1868. Rok 1848 má přízvisko revoluční nejen u nás. Národy se bouřily a rvaly o své právo na sebeurčení, Italové a Němci se chtěli sjednotit, Češi požadovali více práv v rámci monarchie. Nástupem Františka Josefa I. na trůn došlo k utlumení těchto snah, neboť o pár let později započal takzvaný Bachův absolutismus, pojmenovaný po ministru vnitra Alexandru von Bachovi. Rok 1868 byl a zároveň nebyl úspěchem. Rakouská monarchie se stala konstituční – panovník ztratil svou absolutní moc. Došlo k vyrovnání mezi národem rakouským a uherským (maďarským) a Češi byli zklamáni – opět nevyslyšeni.

František Josef I., císař rakouský a král uherský, vládl od roku 1848 do roku 1916. (Zdroj)

Přeskočme teď z devatenáctého století – kde se toho v osmičkových rocích sice stalo ještě dost a dost, ale to si žádá vlastní článek – do dvacátého, kde se to osudovými osmičkami jen hemží. Hned v roce 1908 došlo k anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem, což je mezinárodně považováno za jednu z příčin sporů, které pak zahájily první světovou válku.

Rok 1918 je pro náš národ významným z mnohých hledisek a věřím, že si to letos budeme často nejen prostřednictvím médií připomínat. Jmenujme však zřejmě tu nejdůležitější událost – vyhlášení samostatného Československého státu osmadvacátého října, konec války o dva týdny později a pokládání základů nové demokratické země v srdci Evropy. Idealizovat si to nesmíme, přesto se člověk při pročítání dobových zápisů neubrání úsměvu. Tedy člověk – sluší se říct Čech, neboť pro Němce, Slováky a další menšiny neznamenala republika pouze svobodu a štěstí.

O deset let později už republika fungovala, prosperovala díky zahraničnímu obchodu i domácím aktivitám. Tento rok se uvádí nejnižší nezaměstnanost za existenci první republiky. Dnes tehdejší blahobyt, který změnil až neočekávaný a neočekávatelný krach na newyorské burze o rok později, tolik nevnímáme. Z historie známe především události z dob hospodářské krize, které významně posílily ultralevicové strany – fašisty, nacionální socialisty (nacisty) a komunisty.

Důkazem toho budiž situace v roce 1938. Hitlerova říše se rozrůstá o Sudety, prezident Beneš zdrceně podává demisi a odlétá do Londýna, evropské mocnosti se snaží zabránit válce, napětí stoupá a roste. Mnichov byl jen dalším z kroků, které vedly k celosvětovému konfliktu mezi diktaturami a demokraciemi. (Zjednodušeně řešeno.)

Edvard Beneš v Moskvě v roce 1935, kdy byla podepsána smlouva o spolupráci Československa se Sovětským svazem. (Zdroj)

V roce 1948 je však situace zase úplně jiná. Válka skončila, společnost se pomalinku vzpamatovává ze všech těch hrůz, které si dřív nedokázala představit… ale bohužel tato reinkarnace neplatí pro českou demokracii. Vítězný únor, jak vešlo uchopení moci v Československu komunisty ve známost, sebral iluze i těm největším sluníčkářům. Kdo mohl, prchl, kdo ne, dostal vstupenku do pracovního tábora, za mříže nebo byl rovnou popraven. Samozřejmě musíme rovněž připočítat i velké množství obyvatel, které ztráta demokratického zřízení nijak neznepokojovala nebo kteří tomu dokonce tleskali. Období rovněž velmi mrazivé.

Ke konci padesátých let již probíhala studená válka mezi Východem a Západem, komunismem a kapitalismem. V Československu však naštěstí docházelo k jistým úlevám. Zemřel Zápotocký, žezlo po něm převzal Novotný. Ten pomáhal budovat ekonomiku socialistické republiky až do roku 1968. V lednu toho roku získal místo prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandr Dubček. Tohle období známe především pod pojmem „pražské jaro“, které znamenalo určité uvolnění poměrů, vyjádření podpory míru ve světě, ale také naděje znovuzavedení demokracie u nás. Jak víme, dočkali jsme se pravého opaku, když 21. srpna překročila státní území vojska Varšavské smlouvy. Následná normalizace nebyla tak násilná jako padesátá léta, přesto poznamenávala náš stát velmi silně. Někteří přesto na období Husákova prezidentování vzpomínají s optimismem, neboť se ženy dočkaly zavedení mateřské dovolené, například.

O následujících osmičkových rocích vědí mnozí čtenáři víc než já a dá se říct, že právě ta poslední tři desetiletí zasahují do současnosti nejvíce. Rok 1988 byl výroční a v pomalu se rozpadajícím režimu se povedlo uspořádat řadu vzpomínkových akcí i demonstrací, z nichž právě ta poslední z listopadu 1989 byla úspěšná a dovedla republiku k demokracii. V roce 1998 měla teď již pouze Česká republika za sebou několik vládních období a chystala se na další – ČSSD a ODS uzavřely opoziční smlouvu, Václav Havel byl podruhé zvolen českým prezidentem a byla jmenována vláda Miloše Zemana. (A pak se také stala řada úsměvných záležitostí jako otevření první funkční mešity v Česku, hokejisté získali v Naganu zlato a společnost AHOLD si vymyslela dnešního Alberta.)

Nezapomenutelný Václav Havel… (Zdroj)

A pak tu máme rok 2008, jen deset let zpátky. Probíhá světová finanční krize, kterou zapříčinila řada událostí z předchozích let – prasknutí nemovitostní bubliny v USA a rychlé zvýšení hypotečních úvěrů byly jen začátky. Krize se výrazně podepsala nejen na Spojených státech, ale na celosvětovém stavu ekonomiky, který je do značné míry závislý na vnitřním stavu mamutí americké ekonomiky. Kromě toho byl v Česku podruhé zvolen prezidentem Václav Klaus a ČSSD vyhrála krajské volby ve všech krajích kromě Prahy.

Nyní přichází rok 2018 a nás čeká řada událostí, které se do dějinného výčtu rovněž zapíší – těžko však říct, jestli jako ty pozitivní, nebo ty, které předznamenávají „dobu dalšího temna“. Kdo vyhraje prezidentské volby? Bude dnes velice populární „nepolitik“ Andrej Babiš vydán k trestnímu stíhání a pravomocně odsouzen? A jak to dopadne s jeho vládou, které nebyla doposud udělena důvěra? Jak se bude vyvíjet naše zahraniční politika vůči Evropské unii a Rusku? Jak moc se prohloubí nebo (přeci jen doufat můžeme) zasypou příkopy mezi „sluníčkáři“ a „vlastenci“, „křesťany“ a „muslimy“? To všechno jsou otázky, které si můžeme pokládat a na které (snad) dostaneme již brzy odpovědi.

Zdroj všech fotografií: Wikimedia Commons

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1 komentář: „Co přinese rok 2018 aneb osudové osmičky napříč staletími

  1. Těžko říct, co bude. Je třeba ale hledat nějaký střed, neklonit se k extrémům, nebýt optimisticky pasivní, ani aktivně agresivní. Ony by stačily důsledně fungující zákony, za zločin uvěznění nebo vyhoštění.
    Jaký bude letošní rok, uvidíme, já tiše doufám, že nebude horší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *