Jak se vyhnout vládě hlupáků

Už jste se někdy zkoušeli ponořit do nějaké reálné problematiky? Dokázali jste dojít k fundovanému závěru? Jak moc si jste byli jisti? Tento článek se snaží nabídnout řešení lidem, kteří při odpovídání na složité otázky často odpovídají „to je složitá otázka“. Pokud se pokusíte vytvořit si fundovaný názor na nějakou problematiku dnešního světa a využijete možností, které vám dává internet, dostane se vám tolika složitých tezí, že mnoho z nás nakonec bude podporovat jediné řešení, kterému rozumí: „postřílejte je“, „zakažte to“, „zabraňte tomu“. Problémy jsou však komplexní a naši němečtí sousedé nám jistě rádi potvrdí, že ta jednoduchá řešení nemusí být vždy nejlepší. Jak ale přimět lidi volit politiky, kteří jim nabízí řešení, jimž nerozumí?

Říká se, že demokracie není ideál, ale nic lepšího nemáme. Lidé, kteří nesouhlasí, jsou zpravidla příznivci extremistických stran, ať už vlevo, nebo vpravo, a vlády pevné ruky. Demokracie je však pojem, který pojímá velké množství variant politického uspořádání. Každá země na světě má trochu jiný systém. Často se to odvíjí od historie dotyčné země. Například zatímco Spojené státy americké nikdy nečelily okupaci nebo dikatuře vlastního území, nepočítáme-li hlubokou minulost, Česká republika za posledích sto let měla mnohem krušnější období. Ta postupně formovala pohled na náš stát, a po pádu socialismu jsme byli schopni sestavit velice slušně fungující demokratický režim s mnoha brzdami a pojistkami pro případ krizí. Dělba moci v tom hraje klíčovou roli. Zatímco moc soudní hlídá dodržování práva, moc výkonná vládne a moc zákonodárná schvaluje zákony. Systém odolává, ačkoli v parlamentu pravidelně sedí komunisté, a nejspíše odolá i Okamurovi a jeho smrtijedům.

Trochu jiný případ je hnutí ANO, které sice nepůsobí navenek tak extremisticky jako komunisté, ani tak hloupě jako Okamura, ale ve svém programu předestírá záměr změnit naši demokracii, ve které hrají prim strany, na demokracii, ve které hrají prim vůdci. Proč tohle není dobrý nápad, ukazuje historie. Ale tyto myšlenky získávají celkem pozitivní ohlas, lid tedy není k myšlence mocných politických vůdců postavený tak záporně, jak bychom vzhledem ke své historii mohli očekávat. Stát byl v posledních sto letech dvakrát okupovaný a polovinu té doby neznal svobodu, přesto jsme otevření i této možosti. Nelze se jen vztekat, zkusím vám vysvětlit, kde vidím důvody, a jak by tato situace šla řešit.

Nevýhody parlamentní demokracie

Velkou roli v tomtu faktu hraje zklamání s tím, co provádí v posledních letech stát. Nejde ani tak o korupci, protože Andrej Babiš dokonle předvádí, že když dokáže lidi přesvědčit o své kompetentnosti k vládě, je spoustě lidem vlastně jedno, zda si něco nechá pro sebe. Právě kompetentnost je zde klíčové slovo. Pro úspěch v politice, tedy například k získání premiérského postu, je klíčová přdevším schopnost upoutat. Tuto schopnost jsme mohli spatřit například u Adolfa Hitlera, který díky ní dostal z lidí to nejhorší, čeho byli schopni. Vidíme ji teď i u Tomia Okamury, jakkoli nechci porovnávat ty dvě postavy. Kompetentnost k vládnutí však z této schopnosti vyplývá jen těžko. Je to jako tvrdit, že nejlepší truhlář je pekař – jde mu jedno, půjde mu i druhé. Částečně to pravda být může, ale rozhodně to není pravidlo.

Do jisté míry je tedy jedno, jaké argumenty máme, mnohem důležitější je, jak je umíme podat a zaujmout své publikum. Ač Okamuru spousta lidí odsuzuje, mnoho se v pasti jeho lží a kvazi argumentů chytí.

Efektivní demokracie

Voliči ANO sice nejsou chyceni ve snůžce lží, ale jejich situace je stejná. Na základě aury, kterou si dokázal Andrej Babiš vytvořit, jsou přesvědčeni, že konečně udělá pořádek v zemi, kde povolení stavby tvrá pětkrát déle než samotné stavební prace. Důvod, proč se většina z nás nedožije vysokorychlostní železnice, není její technologická nebo stavební náročnost, je to komplikovanost a náročnost legislativy.

Andrej Babiš je přesvědčený (nebo se tak minimálně snaží tvářit), že lékem na nekompetentnost je přímá volba politiků. Tato teze předpokládá, že se volič bude umět správně rozhodnout a nevybere někoho, kdo je prostě jen velký mluvka. Nemá pravdu, protože již mnohkrát v historii jsme viděli, že volič je tvor jednoduchý a sobecký. Jen málokterý dokáže vidět svět jako globální celek a nezajímá ho jen jeho sociální bublina. Jenže přicházející vichřici, která s vámi práskne o zem, z vnitřku bubliny neuvidíte. Na základě této myšlenky tvrdím, že nekompetentnost nevzniká na úrovni státní správy, ale na úrovni občanů. Dovolte mi použít trochu lidovější výkřik: „ty blce si tam volíme my!“

Takže k tomu, abychom zefektivnili demokracii, bude stačit zbavit se problémové části – a sice voličů. Jenže odstranit z demokracie voliče by bylo jako léčit žloutenku raketometem. Asi uspějete, ale výsledek se vám nebude líbit.

Jak jsem však zmiňoval na začátku – existují různé verze demokracie a i my máme, mimo bachratého politického aparátu, ve státní správě nepolitické vysoce postavené zaměstnance. Ti by měli být kompetentní rozhodovat a řídit státní firmy a organizace. Avšak jmenování do těchto pozic je v kompetenci politků. A zároveň mnoho těchto politiků potřebuje uklidit nějakého svého kolegu na nějaké teplé místečko, tyto trafiky jsou v dnešní době zcela běžné, ale to na jejich škodlivosti nic nemění. Výsledek je totiž ten, že místo odborníka je do funkce dosazen člověk nekompetentní, který jen pomohl důležité osobě na vrchol. A pak už je jedno, že o české armádě rozhoduje kominík. Respektive není, ale nikdo s tím nemůže nic udělat. Za určitých okolností si dokonce lze představit situaci, kdy by byla v politickém obchodu, jako protihodnota k dosazení do takové fuknce, nabídnuta taková váha, že by to vlastně bylo správné řešení. Nutné zlo. Chyba tedy nutně nemusí být ani v lidech, ale v systému, který vám nedovolí konat jinak.

Po čtyřech letech se navíc politici vymění a vedoucí pracovníci s nimi. Naprosto se pak může otočit směr, kterým se na ministerstvu pracuje. Výsledky jsou značně viditelné na ministerstvu dopravy, které velice často pracuje s dlouhodobými projekty. Ty jsou pak často na vedlejší koleji, protože ministr ví, že se jimi nemůže pochlubit. Naopak by se jimi mohl chlubit jejich nástupce, jejich politický konkurent. V naší zemi jsou podobná rozhodnutí „čelem vzad“ běžnější než v některých jiných zemích, kde je mnohem snadnější nalézt široký politický konscenzus.

Moc výkonnou odborníkům

V našem systému se tak můžeme stát svědky neuvěřitelných věcí pramenících z nekompetentnosti, nesystémovosti, amatérismu a nezájmu. Kudy z toho ven?

Technokracie je systém vlády, ve kterém nevládnou volení zástupci, ale technokraté – experti v oborech, kteří nevládnou prosazováním svého politického programu, ale použitím svých znalostí. Systém technokracie je spíše teoretický, v minulosti sice ve Spojených státech existovala organize vědců a inženýrů, kteří se jej snažili prosazovat, jejich snaha však neměla dlouhého trvání.
Pojďme si nyní představit, že vládu nesestavuje nejsilnější strana, ale vláda je stálá. Ministři jsou vybíráni formou výběrových řízení, případně formou hlasování mezi odborníky sdruženými v nějaké organizaci. Lze si i představit, že možnost hlasovat pro ministra by byla v podstatě veřejná, podmínkou by mohla být účast v organizaci sdružující odborníky a zájemce o obor. Kandidáty bychom mohli omezit i tak, aby museli být členy takovéto ogranizace. Členství v ní by bylo podmíněno složením odborných zkoušek, případně získáním určité kvalifikace a pravidelnou účastí na tematických konferencích.

Například o ministru financí by tak směli rozhodovat jen lidé, kteří vědí, co je to HDP, znají zákon nabídky a poptávky, chápou, co znamenají kurzová rizika a význam burzy nebo bank.

Potřebná úroveň vzdělání by samozřejmě byla předmětem debaty a rozhodně by kolem toho bylo hodně dohodování. Legitimní je dle mého názor, který by požadoval nejen znalosti na úrovni absolventa vysoké školy v daném oboru, ale i například jen základní vědomosti, které většina z nás nabyla (nebo alespoň měla nabýt) na střední škole. Určitě by to pomohlo i vzdělávání a zájmu o jednotlivé obory. Angažováním v nich by totiž bylo možné mnohem snadněji než dnes ovlivnit dění v oboru, lidé by navíc byli motivovaní k průběžnému sebevzdělávání po celý život.

Takto složená vláda by poté vládla stejně jako dnes. Museli by své teze prosadit přes parlament, který by byl volen stále stejně. Tím by bylo zajištěno, že se některý z odborníků nepokusí uzmout moc pro sebe. Zároveň lze tak pojistit, že nedojde k odlidštění státu. Vláda stále bude muset brát v potaz dopad na obyčejného člověka tam venku, protože zákon nevýhodný pro občany přes poslance a senátory, volené obyčejnými lidmi, neprosadí.

Demokracie s příchutí technokracie

Tato myšlenka mě pronásleduje už delší dobu, ale zcela mou mysl ovládla po úspěchu SPD. Dostáváme se teď do situace, kdy nám dost možná budou vládnout velice hloupí lidé, kteří si nevidí dále než na špičku vlastního nosu. Nenamlouvejme si však, že ostatní tento problém nemají. Andrej Babiš dokáže zlákat schopné lidi a dát jim prostor, ale cena pro nás může být vysoká. Technokratická myšlenka naproti tomu udržuje veškeré principy naší demokracie, dodržuje dělbu moci (ještě více odděluje moc výkonnou a zákonodárnou) a demokratické brzdy ponechává v dnešním stavu.

Naopak depolitizuje pozice výkonné moci, brání neznalé většině poškodit zájmy své i ostatních, dává možnost kontinuální práce jedním směrem bez zbrklých obratů způsobených změnou vlády a zamezuje politickým trafikám ve výkonných pozicích.
Z dnešního pohledu jde o úřednickou vládu, která by nemusela získávat důvěru PS, ale jen získávat podporu pro své jednotlivé návrhy. Něco jako Zemanova prezidentská vláda, jen by nebyla složena z jeho kamarádíčků, ale odborníků ve svých oborech demokraticky volených dalšími odborníky ve svých oborech.

Tato myšlenka samozřejmě nevlastní patent na dokonalou vládu. Zcela jistě by k politikaření docházelo i nadále, byť třeba na jiných místech státního aparátu. Myšlenka však nemá zachránit svět, ale zabránit vládě lůzy a umožnit schopným lidem ovlivňovat svět.