Blechy české společnosti

Každého z nás občas něco kousne. Tu komár, tu blecha, tu klíště. Většinou z toho nic není, naskočí pupenec a během pár dní je pryč. Občas se ale může stát i něco horšího. Někteří hmyzáci přenáší choroby a z malého kousnutí pak můžou být velice nepříjemné následky.

Král Miloš

Tak jako mají lidé své blechy, mají i státy své blechy. A právě dnes se podíváme na blechy, které okusují náš stát a naši společnost.

Slovo společnost je třeba obzvláště zdůraznit. Každý stát na světě musí operovat v prostředí, ve kterém se nachází. České prostředí je v lecčem specifické. Nebudeme se pouštět do definice češství, místo toho se zaměříme jen na jednu součást, jednu blechu. Je sice bolavá a dlouhodobě uzemňující, zato se však nelze divit, že právě Češi touto blechou trpí. Národ, který byl po desetiletí přišlápnutý autokratickým režimem, si prostě nějaké následky odnese. Svým způsobem můžeme být rádi, že si toho neneseme více.

Tou blechou, okolo které zde po špičkách chodíme, je nezájem. Každý člověk má určité pole zájmu, které chce ovlivňovat. Dále už ho nic nezajímá. Češi tohle pole mají přirozeně mnohem blíže sobě než národy, které si léty utlačování neprošly.

Do práce se chodí, aby bylo na jídlo, v horším případě, aby člověk neskončil ve vězení. Starej se jen o to, jak nevyčnívat a jak utrhnout co nejvíc pro svůj kousek světa.

Dnes podvědomě tyto hodnoty, které byly dříve v podstatě nezbytností pro “normální” život, dále následujeme. Spousta z nás sice tuto dobu už nepamatuje, ale výchova na nás zanechala velký vliv. A tak v lepším případě tolerujeme, že ve světě je spousta nespravedlnosti a snažíme se jen vylepšit ten náš malý kousek bez zájmu o cokoli dalšího, v horším případě vstoupíme do politiky nebo rozjedeme bezohledné podnikání a vědomě se snažíme na úkor zbytku světa vylepšit ten náš kousek s argumentem, že “já to nedělám pro sebe, ale pro své děti” nebo “kdybych to neudělal (neukradl) já, udělal by to někdo jiný”. Příklady těch extrémnějších z nás všichni známe. Třeba takový Viktor Kožený nebo David Rath. To jsou ti odsouzení. Čtěte – ti, jejichž snaha polepšit si překročila hranice stanovené zákonem. Pak tu máme neodsouzené: dvojici Nečas Nagyová (dnes Nečasová), Pavel Bém nebo čerstvě také Andrej Babiš. Tito lidé se od těch předchozích liší jen v tom, že snaha, s jakou si brali peníze, které nebyly morálně zasloužené (vydělané poctivou prací nebo podnikáním) byla o něco méně okatá a pro společnost o něco méně nepřijatelná.

Například v aktuálně mediálně velmi propíraném případě Andreje Babiše a Čapího hnízda se Andrej Babiš Čapího hnízda dočasně vzdá, aby mohlo čerpat evropské dotace, po splnění všech náležitostí a uplynutí doby, po kterou muselo být Čapí hnízdo malou firmou, aby mohlo splnilo podmínky pro čerpání dotací, se vrací zpět pod Babišova křídla a Andrej se chlubí, jak skvělý byznys dělá.

Proč je to zločin, ač Andrej dodržel legislativu, kterou dodržet měl? Dotace byly určeny pro rozvoj malých firem. Andrej Babiš účelově vyvedl Čapí hnízdo ze svého vlastnictví, aby ho o něco později zase přivedl zpět, včetně slušné finanční injekce pro malé podniky. Získal tak legálně peníze, které nejsou jeho. Kdyby naběhl do banky s ákáčkem, výsledek by byl naprosto stejný, jen by asi nebyl hlavním adeptem na budoucího předsedu vlády.

Proč je bankovní loupež špatně a zneužití dotací ne? Ze stejného důvodu proč spousta z nás neukradne rohlík, ale stahovat hudbu nebo filmy z internetu není nic špatného. A ještě se bude sebevědomě ohánět, že nedělá nic nelegálního, protože za to nepůjde do vězení. Ne, nepůjde, tak jako Andrej pravděpodobně nepůjde za okradení nás všech.

Prohlásím teď jednu velice voldemortovskou myšlenku – nic jako dobro a zlo neexistuje. Ne, opravdu ne. To my si vytváříme tyto pojmy a přisuzujeme jim význam. A to často na základě velice pomýlených závěrů. Byly doby, kdy největším zlem bylo nevěřit v boha. Ten největší vliv na utváření našich hodnot má prostředí kolem nás a prostředí nám říká, co smíme dělat a co nesmíme. A prostředí, zejména v naší zemi, stále ještě není zcela uzdraveno. Proto se v případě Andreje Babiše a podobných vychytralých podnikatelů a politiků hovoří o tom, že “pokud není odsouzený, tak je nevinný”. To je samozřejmě pravda jen z pohledu legislativy. Nikdo nepůjde do vězení ani za to, že chodí smradlavý a nemytý, přesto bychom asi nechtěli, aby nás někdo takový reprezentoval. Stejně tak nepřijatelné je, aby nás reprezentoval někdo, kdo si vzal peníze, které nebyly určené jemu a ohání se tím, že prostě jen ležely na stole, a tak nedělá nic nelegálního. Ve vyspělých zemích by takový člověk v politice neměl šanci. U nás zatím tak daleko nejsme.

 

A bude trvat ještě nějakou dobu, než lidé pochopí, že cesta nevede přes slibotechny, ale přes práci, jakkoli komunisticky toto zní. Volby nesmí vyhrávat ten, kdo má největší sliby na billboardech, ale ten, jehož program dává největší smysl.

Tou méně závažnou, ale přesto velice poškozující částí nezájmu je pasivita. Ta nejenže je obvyklá, často je dokonce vyžadována a společensky chválena. Nezájem je zde zaměňován za loajalitu. Pokud oznámíte, že váš šéf krade, nejste hrdina, který chrání finance ostatních lidí. Nejste whistleblower, nedostáváte pochvaly a děkovné dopisy. Jste práskač, protože jste někomu zabránil uškubnout si víc pro svou rodinu.

Čeština termín pro whistleblowing nemá, protože ho lidé nikdy nepotřebovali. Takoví lidé vždy byli práskači a ještě nějakou dobu budou. V ideálním světě by whistleblower dostal část zpronevěřených peněz, podobně jako nálezce cennosti dostane zlomek její ceny, protože nebýt jeho, za ty peníze si někdo staví své hnízdo.