Migrace na linux “snadno a rychle”

Opět nastal čas. Po několika letech jsem se zase ponořil do hloubek internetu a hledal zařízení, které by mi mohlo sloužit další roky. Požadavky přitom byly velice náročné. Chtěl jsem zařízení, které bude schopné nabídnout výkon a zároveň nebude příliš těžké a velké, přitom však stále robustní, aby bylo možné nosit ho často při sobě a nemít obavu z poškození drahého kusu elektroniky.

Po dlouhém tápání jsem sáhl po notebooku značky Asus. Konkrétně model K401UQ-FR008D, který byl prodáván o něco levněji, protože byl rozbalený a bez operačního systému. S hardwarem jsem v tuto chvíli, tedy po několika dnech používání, celkem spokojen. Notebook je lehký, přitom má pevné kovové šasi. Rozjet méně náročné hry není problém. Na baterii vydrží v provozu několik hodin a krásně se mi vejde do batohu, případně do pěkné brašny, která byla v balení s notebookem. S klidem oželím absenci DVD mechaniky, a nakonec i numerické klávesnice, o čemž jsem však nějakou dobu musek uvažovat, než jsem k tomuto kompromisu došel.

Nicméně s novým notebookem mi domů přišla i výzva. Vybrat a nainstalovat opereční systém. Narozdíl od většiny přístrojů, tento konkrétní v sobě měl pouze firmware, tedy základní instrukce k fungování jednotlivých komponent hardwaru. A to samozřejmě nestačí.

Tučňák Tux

Vydal jsem se tak do dalších vod. Tentokrát snad ještě hlubších a nevyzpytatelnějších, i když tentokrát by při špatném výběru bylo cesty zpět. Hodlal jsem totiž vplout do vod linuxu. Operační systém postavený na unixovém jádru, který je dodnes postrachem mnoha uživatelů. Zároveň se však internetem šíří zkazky o tom, že už to není, co bývalo. Dnes už existují linuxy, které zvládne i běžný uživatel. S arogancí mně vlastní se již nepovažuji za běžného, ale spíše za zkušeného uživatele, a tak jsem se sebevědomě pustil do studia jednotlivých linuxových distribucí. Tak se totiž říká jednotlivým poddruhům linuxu.

Bude to hračka

Pokud byste se odhodlali k podobném kroku jako já, vězte, že po nahlédnutí pod pokličku se dočtete o spoustě nejrůznějších distribucí. Velice populární Elementary OS, který (dle svých developerů čistě náhodou) vypadá hodně jako prostředí macOS, které má na svých přístrojích společnost Apple. Podle dostupných informací je tato distribuce vhodná pro úplné začátečníky, neboť je v podstatě nerozbitelná, a zároveň se můžete vyhnout použití většinovou populací tolik obávaného terminálu, widláckou terminologií, příkazových řádků. Bylo těžké nepodlehnout kouzlu jednoduchého a čistého designu, ale věděl jsem, že škála možností je ještě o hodně širší, a tak jsem hledal dál.

Mezi populárními distribucemi spousta článků jmenovala i ty, které nejsou k uživatelům zrovna nenáročné, například Debian. Texty o těchto systémech byly často doprovázeny spojeními jako “kladou na uživatele vyšší nároky” nebo “v tomto systému musíte být ochotni sami provádět údržbu”. Trochu sebevědomě si říkám, že ve Windows jsem musel provádět vlastní údržbu a ne vždy jsem měl dojem, že nároky, které na mě Microsoft klade, jsou nízké. Ale raději jsem si rozhodl, že zůstanu při zemi, přestože mě možnost vysoké customizace a postavení si systému pro sebe na míru nesmírně lákala. Já jsem začátečník, zůstanu raději u systémů určených začátečníkům.

Dalším systémem, který mne zaujal, bylo Ubuntu. Pokud jste kdy o nějaké linuxové distribuci slyšeli, pravděpodobně to byla právě tato. O systému, který je postavený na zmiňovaném Debianu, se říká, že je to první linux, který zvládne i běžný uživatel, a právě tudy by se mohl trh operačních systémů naklonit směrem k open source. Zároveň to byl právě tento systém, který jsem jako jediný linuxový, kdy vyzkoušel. Kdysi u příležitosti záchrany dat z havarovaného počítače jsem využil velké přednosti těchto systémů oproti systému Windows – rozběhnout celý systém jen z CD/DVD, případně z flash disku. Tak daleko se redmontští ještě nedostali. Tehdy to bylo právě Ubuntu, které jsem využil, i tentokrát se mi tato alternativa zdála jako dobrý nápad. Nechtěl jsem však nic uspěchat, a tak jsem hledal dále.

A našel jsem mátu. Linux Mint. Systém, který je postavený na Ubuntu, které je postaveno na Debianu. O Mintu jsem se dočetl, že je to Ubuntu dovedené k dokonalosti. A protože se mi moc zalíbila i jeho podobnost s klasickými Windows, na kterých jsem dokázal vždy hodně, jal jsem se stahovat mátový systém. Možná vypadal trochu staromódně, skoro opak Elementary OS, ale mně se to moc líbilo. a zatímco mi v mém desktopovém počítači přibývaly bajty, pustil jsem se do tutoriálu, který mě měl instalací Mintu provést.

Jak jsem již zmínil výše, můj nový kovový miláček nemá CD/DVD mechaniku. Tento kus techniky je na dnešní dobu už trochu zastaralý. Ne objemem dat, 4,5 gigabajtu na jeden nosič je i dnes stále použitelnou kapacitou, ale spíše nemožností vypálená data přepsat, choulostivostí na poškození a také fyzickou velikostí mechaniky. A na můj notebook už by zkrátka takováto technologie byla příliš velká. Nejsem přece včerejší, i když nemám vlastní flash disk. Štěstí mi však přálo, zrovna tento týden si u mě zapomněla svůj flash disk má přítelkyně. Zálohoval jsem proto všechna data z flashky do PC a zpět nakopíroval iso soubor s linux Mint. Trochu jsem se u toho zarazil a vrátil se zpět k tutoriálu.

Tam se psalo pouze, že instalace z flash disku je možná, avšak složitější, a uživatelé se v případě nutnosti mají obrátit na fórum. Iso soubor je virtuální obraz disku, který se dá pořídit ze všech nechráněných CD/DVD nosičů. Avšak ani v případě vypalování obrazu na disk nestačí prostě jen soubor vypálit jako běžná data. Většina vypalovacích programů si dnes už naštěstí umí poradit a z obrazu disku dokáží vytvořit disk k nerozeznání od původního. Alespoň tedy v případě CD/DVD. Jak bych ale měl postupovat u flash disku?

Měl jsem o svém konání pochybnosti, ale nechtělo se mi čekat, než mi někdo odpoví (pokud by vůbec někdo odpověděl) na můj dotaz, a tak jsem nechal celé iso na flash disk nakopírovat a doufal, že to bude stačit.

Flash disk jsem ze svého počítače vyndal a vložil jej do USB svého nového notebooku (tak nádherně to cvaklo), připojil jsem napájecí kabel a poprvé jsem uslyšel zvuk svého nového notebooku. Líbezný zvuk otáčení HDD byl rajskou hudbou pro mé uši.

Na obrazovce se objevilo logo Asusu a naběhl bios. V biosu lze nastavit spoustu užitečných věcí, například z kterého zařízení má stroj načítat operační systém, takzvaný boot. Věděl jsem, kde nastavení bootu hledat a že boot potřebuji nastavit na flash disk s Mintem. Proto mě překvapilo, když jsem tam tuto možnost nenašel. Byl tam jen jedna, z jejíhož názvu nebylo možné vyvodit naprosto nic. Lehce zmaten jsem ji vybral a restartoval počítač. Stále jen bios. Chvíli jsem se s tím pral, ale Asus se nenechal přemluvit. Vrátil jsem se tedy ke svému počítači a začal zjišťovat, kde dělám chybu.

Mé rozčarování z obyčejného kopírování iso souboru na flash disk se posléze ukázalo oprávněné. Musel jsem se podívat do tutoriálu instalce Ubuntu, abych zjistil, že s instalací z flash disku to skutečně není tak jednoduché. Nechal jsem tedy Asus ještě chvíli odpočívat a vrátil se zpět k laborování s Windows.

Po chvilce hledání jsem narazil na tutoriál pro instalaci Ubuntu. Narozdíl od mátového tutoriálu zde byl přesně popsán postup pro vytvoření bootavacího flash disku. Opravdu to nebylo jen o prostém nakopírování iso souboru.

Tutoriál mě odkázal na program, který se jmenuje Rufus. Pomocí něj by mělo být vytvoření bootovací flashky nejjednodušší. Program to byl opravdu prostý, nevyžadoval instalaci a měl všeho všudy jedno menu. Prostým následováním několika kroků tutoriálu jsem byl schopný vytvořit bootovací flash disk.

Zatímco počítač nahrával data na disk, já se modlil, aby toto byla jediná chyba, kterou jsem dělal a ta neznámá volba v biosu skutečně byla flashka.

Naštěstí tentokrát už naběhl linux. Menu mi nabídlo možnost vyzkoušení systému bez instalace. To bylo to, co jsem chtěl. Nejen proto, abych si systém vyzkoušel, ale i proto, abych zjistil, zda se kamarádí s mým přístrojem.

Ač byl první dojem skvělý, nezdálo se, že z nich budou kámoši na celý život. Příjemně mě překvapilo, jak dobře systém fungoval i bez instalace. Pokud by někdo chtěl systém jen na prohlížení internetu, případně psaní textů, vlastně by ho skoro ani nemusel instalovat. Dnes již také zastaralé rozhraní USB 2.0 bylo vše, co Mint pro smooth běh potřeboval. Optimismus mě však brzy opustil. Po několika sekundách příjemného ohromení krásným prostředím, které nebylo zas tak odlišné od starých klasických Windows, jsem se pokusil zapnout wifi. Ale ta se okamžitě zase vypnula. Nakvašeně jsem se na svůj notebook podíval a zkusil to znovu. Mint však byl zatvrzelý a nedal si říct. No a co teď?

Chyba by se dost možná dala opravit instalací ovladače síťové karty. Ale také dost možná ne. Na to bych přišel až po úplné instalaci Mintu, do té se mi však za těchto okolností příliš nechtělo.

Zamyšleně a zklamaně jsem těkal pohledem po místnosti. Nakonec jsem se s těžkým srdcem rozhodl, že se mi nechce riskovat hodiny marné snahy o zprovoznění bezdrátové sítě a zkusím hledat své štěstí o dům dál.

Oko mi spočinulo na starém dobrém Ubuntu. To by měla být jistota, říkám si, zatímco formátuji flash disk s Mintem, abych na něj mohl “vypálit” Ubuntu. Napodruhé už je to lehké, a tak jsem za chvíli znovu v menu a vybírám si možnost “vyzkoušet Ubuntu bez instalace”. Modlím se, aby v tomto případě již wifi byla funkční. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by to znamenat, že si můj nový notebook s linuxem nerozumí, což by byl značný problém. Také bylo možné, že notebook má závadu a budu jej muset reklamovat. Ani jedna tato představa se mi vůbec nelíbila.

Znovu mě překvapilo, že Ubuntu naběhlo takřka instantně a v duchu jsem učinil vývojářům malou poklonu. K mé velké úlevě následně došlo ke spuštění wifi a já se dokázal bez problémů přihlásit. Vyzkoušel jsem zvuk, grafiku i touchpad. Vše se zdálo stoprocentně funkční. Tak to je ono, říkám si a klikám na ikonu zahájení instalace.Teď už to bude hračka.

 

Nebude to hračka

Bez problémů procházím několik voleb. Vybírám si šifrování dat a zadávám heslo. Pak ovšem trochu váhám. Ubuntu po mě chce vybrat disk pr o instalaci, já však v počítači mám SSD, na který chci nainstalovat samotný systém a terabajtovýHDD, který chci používat na všechno ostatní. Avšak jediné možnosti, které tu mám, jsou: instalace na HDD, instalace na SSD a pokročilé nastavení. Není jednoznačně řečeno, zda při instalaci na SSD bude zároveň vytvořen přístupný díl na disku druhém. A tak trochu nervózně klikám na pokročilé nastavení s nadějí, že to snad nějak zvládnu. Překvapeně jsem zjistil, že na discích již vytvořené oddíly jsou. Alespoň tak se tvářila tabulka, kterou mi instalační program zobrazil. Snažím se zjistit, o jaké oddíly jde. Je to snad pozůstatek po nějakém testování při výrobě?  Mohu je v klidu smazat? Na internetu jsem se pokusil ke své situaci najít radu, avšak to nejlepší, co jsem našel, bylo “nejsi-li si jistý tím, co děláš, nepoužívej pokročilá nastavení”. Moc dobře si jsem vědom toho, že hlavní výhoda linuxu tkví v tom, že zkušený uživatel s ní dokáže podávat perfektní výkony, a hlavní nevýhoda v tom, že nezkušený uživatel může podpálit počítač. Raději jsem tedy radu uposlechl a použil z předvolené nabídky možnost instalace na SSD. V duchu jsem doufal, že i HDD bude přístupný. Program mi vypsal varování, že vybrané volby již nebude možné změnit, a já potvrdil. A program spadl. Vypsala se chybová hláška a počítač se vypnul.

Nervózně jsem jej znovu zapnul. Podaří se mi vůbec instalaci dokončit? Co když nic nebude fungovat? Možná jsem udělal chybu, když jsem si věřil natolik, že jsem se pustil do linuxu.

Prošel jsem stejným postupem jako v předcházejícím případě a tentokrát žádná chyba nenastala. Oddechnul jsem si, zatímco notebook úspěšně dokončil instalaci Ubuntu.

Nový systém. Tolik k dělání, tolik k prohlížení, tolik k vyzkoušení. Do čeho se jen pustím nejdřív? Prošel jsem nastavení a upravil jej podle sebe, nastavil si i svůj profil a zahesloval si ho. Líbilo se mi, že Ubuntu mi nic nenutí.

Další věc, do které jsem se chtěl pustit, byla instalace aplikací. První, co mě napadlo, byl Steam, protože jsem chtěl vyzkoušet, jak můj nový stroj s neznámým systémem zvládne větší zátěž než je Mozzila Firefox.

Trochu zklamaně jsem zjistil, že Steam není mezi aplikacemi, které Ubuntu nabízí ve svém obchodě. Vydal jsem se tedy na internet zjistit, jak to je. Ani v tuto chvíli ještě nerozumím, proč to tak je, ale zdá se, že Ubuntu nabízí přes grafické rozhraní ke stažení jen některé aplikace. K jiným se zřejmě dá přistupovat jen přes terminál, případně se dá stáhnout starým způsobem pomocí prohlížeče. Instalace pak může probíhat pomocí klasického instalátoru, který sice nevypadá úplně jako ten windowsácký, ale není ani nijak složité. Problém byl, že tento způsob mi nefungoval. Instalace se vždy zahájila a následně přerušila, přitom se na liště usadila ikona “waiting to install”, nebylo však již patrné, na co že to vlastně čekáme.

Asi něco přehlížím, na něco zapomínám, říkám si. Pokouším se najít si něco o této situaci na internetu a zjišťuji, že před více než rokem existoval bug, který způsoboval přesně toto a který zřejmě sužoval velmi vysoký počet uživatelů na systému Ubuntu. Na jiné stránce jsem se o této chybě dočetl, že je to obrovský problém a vývojáři se na něj prioritně zaměřují a během týdne by se to snad mělo vyřešit. Článek byl z počátku roku 2016. No to je tedy krása, říkám si. To přece už museli opravit, ne? Bloudím dál fóry a hledám informace, ale k mému překvapení se zdá, že problém je pro ostatní uživatele minulostí. Alespoň valná většina příspěvků týkajících se tohoto problému pocházela z období jednoho týdne. Přece není možné, aby se odstraněný problém po více než roce objevil znovu, a to jen u mě! Říkám si zmateně.

Nakonec jsem však musel uznat, že tato situace pravděpodobně nastala. Naštěstí podle tehdejších příspěvků existuje jednoduchý způsob, jak problém alespoň provizorně vyřešit do doby, než bude opravený globálně. Evidentně byl problémový program, který se staral o instalaci aplikací, stačilo jej tedy nahradit jiným programem. Na internetu jsem byl schopný najít několik návodů, které měly méně zkušeným uživatelům pomoci. Všechny zahrnovaly práci v terminálu. Odvážně jsem tedy otevřel terminál a pustil se do opisování kódu.

Návody byly různé, všechny však mělu jedno společné. Žádný mi nefungoval. Pokud jsem chápal dobře text, který mi terminál vypisoval, docházelo při kopírování souborů k jakémusi konfliktu, který instalaci znemožňoval. Stejný problém jsem měl, když jsem se pokusil pomocí terminálu nainstalovat cokoli jiného. Nepomohl ani restart, nenašel jsem žádný návod, který by mi mohl pomoci mou situaci vyřešit. Zdálo se, že jsem ve slepé uličce.

 

Špatně? Tak znovu a lépe!

Bylo už po půlnoci a já se nemohl pohnout z místa. Problém, který před více než rokem sužoval uživatele Ubuntu, nyní postihl mě. Proč? Nevěděl jsem. Hledal jsem rady, návody, zkoušel různé zoufalé nápady, ale nikam to nevedlo. Navíc jsem zjistil, že HDD ze systém opravdu není přístupný, jak jsem se obával. K dispozici jsem měl jen 25 gigabajtů SSD. Instalaci jsem tedy pokazil. Nakonec jsem to ve dvě hodiny v noci vzdal. Byl jsem unavený a situace se zdála být bezvýchodná. Lehce v depresi, naštvaný na všechny open source programy světa a rozhodnutý koupit si následující den Windows 10. V rámci uklidnění jsem si ještě musel pustit epizodu Doctora Who (no vy byste jinak usnuli?) a druhý den ráno jsem vše viděl s čistší myslí.

Při instalaci jsem stejně postupoval špatně. Terabajtový HDD budu potřebovat, takže stávající instalaci si stejně nemůžu nechat. Navíc bug, který mě sužuje, by se evidentně dít neměl – ne dnes a rozhodně ne v rozsahu, kdy nelze nainstalovat naprosto nic. Tudíž jsem usoudil, že muselo dojít k chybě při instalaci, která se projevuje tímto způsobem.

Vzal jsem tedy flash disk a nechal z něj znovu nabootovat instalační program. Tentokrát jsem již dokázal předejít určitým chybám. Už jsem věděl, že když si zašifruji HDD, bude po mně žádáno heslo vždy před spuštěním počítače, nenastavil jsem si proto ještě nutnost přihlásit se vždy po spuštění, nýbrž jen při obnovení ze spánku. Pak jsem se konečně dostal k nastavení disků. Mohl jsem prostě využít předvolenou možnost instalace na HDD, ale pak bych nemohl využít SSD disk. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím nastavit si to po svém. Otevřel jsem pokročilé nastavení a přede mě opět vyskočily disky rozděleně na několik částí. Tentokrát jsem však už věděl, že takhle můj disk nevypadá, protože minimálně na mém SSD bych měl vidět stávající instalaci Ubuntu. Vydedukoval jsem z toho, že smazání těchto oddílů nebude problém, jsou pouze jakýmsi předpřipraveným nastavením. Nic, co tu udělám, nebude mít žádný efekt, dokud nekliknu na tlačítko “ok”. Po zhlédnutí video tutoriálu provázejícím instalací Ubuntu jsem pochopil, jak s menu pracovat. Smazal jsem všechny oddíly a vytvořil jsem na každém disku pouze jeden. Pro instalaci OS jsem zvolil SSD, zhluboka se nadechl a klepl na “ok”. Vyskočilo na mě varování upozorňující, že jsem nevytvořil oddíl pro “swap”. Musel jsem opět na internet, abych zjistil, že swap je oddíl, kam si linux ukládá data, která se nevejdou do operační paměti. Vytvořil jsem tedy šestigigabajtový oddíl pro swap. Umístil jsem ho na HDD, protože SSD mají omezený počet přepsání a dá se očekávat, že do oddílu swap se budou ukládat velká množství dat velice často a jen na krátko. Znovu jsem klepl na “ok”, avšak opět vyskočilo varování upozorňující na další chybějící oddíl. V tu chvíli mi došlo, že ty oddíly, které jsem předtím smazal, byly předpřipravené, protože jsou všechny potřeba pro správné fungování linuxového systému.

Fungovalo to trochu jako ve vlaku, kde máme separátní kupé pro muže, ženy, děti a turisty. Musíme je tam mít, protože muži nechtějí cestovat dohromady s ženami, ženy nechtějí cestovat dohromady s muži, děti nechtějí cestovat dohromady s dospělými a nikdo nechce cestovat s turisty. Přesně takto to fungovalo i s jednotlivými oddíly linuxu. Vrátil jsem se proto o krok zpět a pak znovu vpřed, doufajíc, že tam předpřipravené oddíly opět budou. Byly a já tak jen vybral SSD pro instalaci systému a HDD pro data. Tentokrát trochu sebevědomější jsem klikl na “ok”.

 

Konec dobrý, všechno dobré

Vyšlo to. Po několika minutách jsem měl hotovou reinstalaci Ubuntu. Ani nedokážu popsat napětí, které mě pohlcovalo, když jsem se chystal zkusit nainstalovat Inkscape. Klikl jsem na “install” a doufal. Tlačítko se změnilo na “installing”. Uběhla vteřina. Pak druhá. Třetí a čtvrtá. Dříve se instalace po pár sekundách zastavila. Teď už však běžela několik vteřin. Po několika dalších okamžicích instalace skončila a já spustil Inkscape. Kdybych nebyl abstinent, nejspíš bych bouchl šampaňské. Pro příští podobné příležitosti bych si domu měl pořídit alespoň Rychlé špunty. Chtěl jsem si ověřit, že vše je již opravdu v pořádku, proto jsem si znovu našel návod, jak nainstalovat Steam přes terminál. Během pár okamžiků jsem už byl přihlášený. Dokonce jsem si nainstaloval i jakýsi program “gdebi”, který by měl být užitečný při instalaci dalších aplikací. Alespoň to jsem se dočetl.

Nový systém. Musím se toho hodně naučit. Je skvělé, že grafické prostředí je dost jednoduché pro běžného uživatele a pro běžnou práci dokážu bez problému fungovat jen v rámci tohoto pěkného grafického rozhraní. Přitom však můžu objevovat možnosti, které skýtá linuxové prostředí, můžu se učit s novou platformou a objevovat nové způsoby práce.

Ač by jeden mohl pochybovat, zda po těch problémech jsem opravdu s Ubuntu spokojený, pravda je, že nedokážu říct, kde byla chyba. Mohl jsem při instalaci něco pokazit, což zavinilo problémy, které jsem zažíval.

Momentálně je však vše v pořádku. Systém běží plynule, bezproblémově. Design je hezký, moderní, jednoduchý. Možnosti customizace jsou slušné, ještě nevím, zda už jsem možnosti vyčerpal, nebo zda existuje více možností, jak si Ubuntu přizpůsobit. Toho co nevím, je opravdu dost. Návody často slepě následuji, aniž bych tušil, co vlastně dělám. Budu si muset projít nějaký komplexnější tutoriál pro práci s terminálem a obecně s linuxem. Doteď ani plně nerozumím distribucím, protože evidentně mají různé distribuce různá prostředí, některá snad i mezi sebou sdílí. Mohl bych pak mít Ubuntu, která vypadá úplně jinak než to, které mám teď? Pokud to chápu dobře, mé stávající protředí se nazývá Unity. Lze ho změnit? A pokud bude vypadat úplně jinak, co je tedy vlastně to Ubuntu, když může vypadat v podstatě zcela libovolně. A když už je to nová distribuce odvozené od jiné, a kdy jen nové prostředí?  A neplácám teď a tady naprosté nesmysly? Na žádnou z těchto otázek jsem neznal odpověď, ale můj stávající dojem z toho, co jsem se dozvěděl byl tento.

Tak tohle byly první okamžiky běžného uživatele na linuxu. Pokud se rozhodnete také se vydat tímto směrem, možná zažijete něco podobného. A já se jdu dál učit.